Byt, který mi zůstal po mamince: Když rodina čeká na můj konec
„Věro, už jsi zase zapomněla zamknout? Víš, že tady na Žižkově se krade!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vešla do kuchyně. Byla to moje sestra Jana, která mě poslední dobou navštěvovala častěji než dřív. Ale nebylo to kvůli mně – to jsem poznala z jejích očí, které se vždycky zastavily na klíčích od bytu položených na stole.
Seděla jsem u okna a dívala se na šedé paneláky naproti. V hlavě mi hučelo. Lékař mi minulý týden oznámil, že mám rakovinu plic. Prý už je pozdě na operaci. Všechno se mi rozpadalo pod rukama – zdraví, jistoty, a teď i rodina.
„Věro, měla bys už začít myslet na budoucnost. Třeba na to, co bude s bytem,“ pokračovala Jana a nalévala si kávu. Její hlas byl klidný, ale v očích jí hrála netrpělivost.
„Myslím na to pořád,“ odpověděla jsem tiše. „Ale je to můj domov.“
Jana se zasmála. „No jo, ale co s ním budeš dělat? Děti nemáš, manžel dávno pryč…“
Zabolelo mě to. Vždycky mi vyčítali, že jsem zůstala sama. Ale já si svůj život vybrala. Po smrti maminky jsem tenhle byt opravila, vymalovala, zasadila kytky na balkon. Každý kout tu voněl vzpomínkami.
Když Jana odešla, zůstala jsem sedět v tichu. Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s bratrem Petrem běhali po chodbách a hráli si na schovávanou. Teď Petr bydlí v Brně a ozve se jen tehdy, když potřebuje peníze nebo když slyší slovo „dědictví“.
Další den přišel Petr nečekaně na návštěvu. „Ahoj ségra,“ řekl a rozhlédl se po bytě. „Hele, kdybys něco potřebovala… víš, že ti rád pomůžu.“
„Díky,“ odpověděla jsem opatrně.
„No… a máš už napsanou závěť?“ zeptal se najednou.
Zamrazilo mě. „Proč se ptáš?“
„No… víš jak. Aby bylo jasno. Jana říkala, že by bylo fér to rozdělit napůl.“
„A co když bych chtěla byt odkázat někomu jinému?“
Petr se zamračil. „To by nebylo fér. Jsme přece rodina.“
Rodina… To slovo ve mně vyvolalo hořkost. Kde byli všichni, když jsem ležela sama v nemocnici? Kde byli, když jsem potřebovala obejmout?
Večer jsem seděla u stolu a psala dopis své nejlepší kamarádce Lence. Byla to jediná osoba, která mě navštěvovala i bez postranních úmyslů. „Lenko,“ psala jsem, „bojím se toho, co přijde. Ne kvůli smrti, ale kvůli tomu, co po mně zůstane.“
Lenka přišla hned druhý den. Přinesla mi koláč a sedly jsme si spolu na balkon.
„Věro, co tě trápí?“ zeptala se jemně.
„Mám pocit, že čekají jen na to, až umřu. Jako by jim šlo jen o ten byt.“
Lenka mě pohladila po ruce. „To je hrozné… Ale je to tvoje rozhodnutí. Můžeš s tím udělat cokoliv.“
Přikývla jsem. „Ale bojím se, že když byt nedám jim, budou mě nenávidět.“
Lenka se zamyslela. „A co kdybys ho odkázala někomu, kdo si ho opravdu zaslouží? Nebo třeba nějaké nadaci?“
Ta myšlenka mě napadla už dřív – dát byt dětskému domovu nebo azylovému domu pro matky s dětmi. Ale vždycky mě zastavil strach z rodinného odsouzení.
O pár dní později přišla Jana znovu – tentokrát s právníkem.
„Věro, přišli jsme ti pomoct s papíry,“ oznámila bez obalu.
Právník rozložil dokumenty na stůl. „Stačí podepsat tady a tady…“
Podívala jsem se na ně oba a v tu chvíli ve mně něco prasklo.
„Nechci nic podepisovat! Je to můj byt a já rozhodnu, co s ním bude!“ vykřikla jsem.
Jana zbledla. „Věro, nechovej se jako dítě! Myslíme to dobře.“
„Dobře pro koho?“ zeptala jsem se tiše.
Právník se stáhl do pozadí a Jana začala křičet: „Po všem, co jsme pro tebe udělali! Ty nám ani nedáš šanci?“
Rozplakala jsem se. „Kde jste byli posledních deset let? Kdo mi volal? Kdo mi pomáhal? Jen Lenka…“
Jana uraženě odešla a já zůstala sama.
Ten večer jsem napsala závěť – odkázala jsem byt azylovému domu pro matky s dětmi na Žižkově. Bylo to těžké rozhodnutí, ale cítila jsem úlevu.
Dny plynuly a rodina se mnou přestala mluvit. Jen Lenka zůstala.
Teď sedím u okna a dívám se na západ slunce nad Prahou. Přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Je rodina opravdu ta krevní pouta – nebo je to o tom, kdo s vámi stojí v nejtěžších chvílích?
Co byste udělali vy? Má člověk právo rozhodnout o svém majetku podle svého svědomí i za cenu rodinného rozkolu?