Babičko, chci ti dát štěně, abys nebyla tak sama: Dar, který rozvířil rodinné vody

„Babičko, mám pro tebe překvapení!“ volal Matěj už ode dveří, sotva jsem stačila otevřít. V jeho náručí se zmítalo malé černobílé klubíčko s obrovskýma očima. „Aby ses necítila tak sama bez dědy,“ dodal tiše, když viděl můj překvapený výraz.

V tu chvíli mi v hrudi něco bolestivě škublo. Děda odešel před půl rokem a já si myslela, že už jsem se naučila žít s tichem v bytě, s prázdnou židlí u stolu. Ale Matějův pohled – směs naděje a obav – mi připomněl, jak moc se snažím před rodinou tvářit silně. „To je… moc milé, Matěji,“ vypravila jsem ze sebe a pohladila štěně po hlavě. „Jak se jmenuje?“

„To nechám na tobě!“ usmál se a já cítila, jak mi v očích pálí slzy. V tu chvíli se za ním objevila moje snacha Jana, tvář napjatou jako strunu. „Matěji, říkali jsme si přece, že se babičky nejdřív zeptáme,“ sykla potichu, ale dost hlasitě na to, abych to slyšela. Matěj sklopil oči a já pochopila, že tohle nebyl jen jeho nápad.

„To je v pořádku, Jani,“ snažila jsem se situaci uklidnit. „Aspoň tu bude trochu veselo.“ Ale v hlavě mi vířily otázky: Proč mám pocit, že mě všichni litují? Proč mám pocit, že musím být pořád statečná?

První dny byly hektické. Štěně – pojmenovala jsem ho Fík – rozkousalo bačkory, počuralo koberec a v noci kňučelo tak hlasitě, že jsem sotva spala. Přesto jsem se přistihla, že se usmívám, když mě ráno vítal vrtícím ocáskem. Jenže s každým dnem sílilo napětí mezi mnou a Janou.

Jednou večer zazvonila u dveří. „Mami, můžeme si promluvit?“ usedla ke stolu a upřeně se na mě zadívala. „Myslíš, že zvládneš o štěně pečovat? Víš, že Matěj tě má rád, ale… bojím se, že je to na tebe moc.“

Zamrazilo mě. „Jano, myslíš si, že už na nic nestačím?“

„Ne, to ne… Jen mám strach. Od té doby, co táta umřel…“ zarazila se a sklopila oči. „Jsi jiná. Zavřela ses do sebe. Matěj tě chtěl rozveselit.“

„A ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já… já nevím,“ přiznala. „Možná ti závidím tu odvahu být sama.“

V tu chvíli jsem pochopila: nejen já truchlím. I moje rodina ztratila oporu. Ale místo abychom o tom mluvili, schováváme smutek za dárky a výčitky.

Další týdny byly jako na houpačce. Fík rostl a já s ním znovu objevovala radost z maličkostí – procházky v parku, rozhovory s cizími lidmi o psech. Ale zároveň jsem cítila únavu a někdy i vztek: proč musím dokazovat sobě i ostatním, že ještě něco zvládnu? Proč mám pocit, že moje samota je pro ostatní problém?

Jednoho dne přišel můj syn Petr. Seděli jsme spolu u kávy a Fík nám usnul u nohou.

„Mami,“ začal opatrně, „Matěj tě má opravdu rád. Ale možná jsme ti tím dárkem spíš přidělali starosti.“

Podívala jsem se na něj dlouze. „Petře, víš, co je nejhorší? Že mám pocit, že už mě nikdo nevidí takovou, jaká jsem byla dřív. Jako bych byla jen ta osamělá babička.“

Petr mlčel a pak mě poprvé po dlouhé době objal.

Začali jsme spolu s Janou i Matějem víc mluvit – o dědovi, o tom, co nám chybí i čeho se bojíme. Fík byl u toho vždycky: někdy nám rozesmál slzami zalité oči tím, jak honil vlastní ocas.

Ale ne všechno bylo růžové. Jednou Fík utekl na ulici a já ho hledala dvě hodiny v dešti. Když jsem ho konečně našla schouleného pod lavičkou, rozplakala jsem se – ne kvůli strachu o něj, ale kvůli všemu tomu tlaku být pořád silná.

Doma jsem si sedla na zem vedle Fíka a šeptala mu do ucha: „Dědo, kdybys tu byl… možná bys věděl, co dělat.“

Teď už vím: samota není nemoc a smutek není slabost. Ale proč máme v rodinách takový strach ukázat bolest? Proč si myslíme, že musíme být pořád silní – i když nás to uvnitř trhá?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší přijmout pomoc – i když přichází v podobě štěněte – nebo si stát za svou nezávislostí?