Moje dcera je těhotná a stará se o děti svého manžela z prvního manželství. Mám obavy, že zanedbává sebe a své dítě

Moje dcera, Anna, očekává své první dítě za pár týdnů. Jako její matka bych měla být nadšená, ale místo toho mě pohlcuje starost. Annin manžel, Petr, má dvě děti z předchozího manželství a ona se ujala role jejich hlavní pečovatelky. I když obdivuji její oddanost, nemohu se zbavit pocitu, že zanedbává své vlastní zdraví a potřeby svého nenarozeného dítěte.

Petrův první sňatek skončil hořkým rozvodem. S bývalou manželkou, Janou, komunikuje jen zřídka a jeho vztah s dětmi, Jakubem a Lenkou, je od té doby napjatý. Děti jsou milé, ale pochopitelně znepokojené změnami ve svém životě. Potřebují stabilitu a pozornost, kterou jim Anna více než ochotně poskytuje. To však přichází za značnou cenu.

Anna tráví dny tím, že vozí Jakuba a Lenku do školy, pomáhá jim s domácími úkoly a účastní se jejich mimoškolních aktivit. Vaří jim jídla, pere prádlo a snaží se být útěchou v jejich životech. Petr se na druhou stranu zdá být emocionálně vzdálený. Pracuje dlouhé hodiny a často přichází domů pozdě, nechávajíc Annu, aby vše zvládala sama.

Snažila jsem se s Annou mluvit o svých obavách. Řekla jsem jí, že se musí soustředit na své zdraví a zdraví svého dítěte. Těhotenství je citlivé období a měla by více odpočívat a méně se stresovat. Ale Anna je tvrdohlavá. Trvá na tom, že to všechno zvládne a že děti ji potřebují.

Jednoho večera jsem se rozhodla navštívit Annu neohlášeně. Když jsem dorazila, našla jsem ji v kuchyni, jak unaveně připravuje večeři pro Jakuba a Lenku. Její tvář se rozzářila, když mě uviděla, ale v jejích očích jsem viděla únavu.

„Mami, co tady děláš?“ zeptala se, snažíc se znít vesele.

„Chtěla jsem tě zkontrolovat,“ odpověděla jsem. „Vypadáš unaveně, Anno.“

Odmítla mé obavy mávnutím ruky. „Jsem v pořádku, opravdu. Jen trochu zaneprázdněná.“

Nedokázala jsem to už déle zadržet. „Anno, musíš se o sebe starat. Jsi těhotná! Nemůžeš se takhle vyčerpávat.“

Povzdechla si a opřela se o pult. „Vím, mami. Ale co mám dělat? Děti mě potřebují.“

„Petr by měl pomáhat víc,“ řekla jsem pevně. „Jsou to jeho děti.“

Anna odvrátila pohled, její oči se zalily slzami. „Snaží se, ale je to pro něj těžké. Rozvod byl opravdu chaotický.“

Cítila jsem soucit s Petrem, ale také frustraci. „To neznamená, že musíš dělat všechno sama.“

Náš rozhovor přerušil zvuk hádky Jakuba a Lenky v obývacím pokoji. Anna si otřela oči a šla ukončit hádku, nechávajíc mě stát tam bezmocnou.

Jak týdny ubíhaly, Annin stav se zhoršoval. Začala mít komplikace s těhotenstvím kvůli neustálému stresu a fyzické námaze. Její lékař doporučil klid na lůžku, ale Anna to téměř nedokázala dodržet s dvěma aktivními dětmi vyžadujícími její pozornost.

Jedné noci jsem dostala zoufalý telefonát od Petra. Annu odvezli do nemocnice s vážnými bolestmi. Jela jsem tam co nejrychleji, srdce mi bušilo strachem.

Když jsem dorazila, našla jsem Petra přecházet po čekárně, vypadal více zoufale než kdy jindy. „Jak je na tom?“ zeptala jsem se naléhavě.

„Dělají vše, co mohou,“ odpověděl třesoucím se hlasem.

Hodiny ubíhaly v agonizujícím tichu, dokud k nám konečně nepřišel lékař promluvit si s námi. Zprávy byly zdrcující: Anna předčasně porodila a naše nejhorší obavy se naplnily, když jsme se dozvěděli, že dítě nepřežilo.

Anna byla neutišitelná. Obviňovala se za to, že se lépe nestarala o své zdraví a snažila se dělat příliš mnoho. Petr byl také plný pocitů viny, uvědomujíc si příliš pozdě, že měl být více podpůrný.

Nakonec nebylo pro nikoho šťastného konce. Ztráta dítěte vrhla dlouhý stín na naši rodinu. Anna pokračovala v péči o Jakuba a Lenku z lásky a povinnosti, ale radost, která měla doprovázet příchod jejího vlastního dítěte, byla navždy ztracena.