Zuzanino ultimátum: Manželství na hraně kvůli finanční zradě

„Takže ty mi opravdu nemáš co dát? Ani na plenky pro naši dceru?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Petr stál u dveří našeho bytu v Holešovicích, ruce v kapsách, pohled upřený kamsi za mě. „Zuzano, říkal jsem ti to už stokrát. Firma zkrachovala. Nemám nic. Musíš to pochopit.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu vrazit facku. Ale místo toho jsem jen sevřela pěst a polkla vztek. V hlavě mi běžely poslední týdny jako rozbitý film: porod na Bulovce, první dny doma s malou Eliškou, Petrův odtažitý pohled, jeho noční odchody. A pak ta rána – zpráva od jeho kolegy: „Viděl jsem Petra s nějakou blondýnou v kavárně na Vinohradech.“

Nejdřív jsem tomu nevěřila. Ale pak přišel domů pozdě, opilý, a když jsem se ho zeptala, jen pokrčil rameny: „Něco mezi námi už není v pořádku. Nechci ti ubližovat, ale…“

Ubližoval mi každým slovem. Když odešel, zůstala jsem sama s Eliškou a hromadou účtů. Měla jsem mateřskou sotva na nájem a Petr mi slíbil alespoň alimenty. Jenže když přišlo na lámání chleba, začal hrát divadlo.

„Nemám nic,“ opakoval pořád dokola. Ale já věděla své. Jeho BMW zmizelo z garáže až po týdnu, kdy jsem mu vyhrožovala právníkem. A jeho matka mi šeptala do telefonu: „Zuzanko, on má peníze schované někde bokem. Ale já ti nemůžu pomoct.“

Začala jsem pátrat. Prohrabávala jsem staré složky, hledala výpisy z účtů, volala jeho bývalým kolegům. Všude jen mlčení nebo vyhýbavé odpovědi. Jednou večer mi napsala jeho bývalá účetní Jana: „Petr převedl firmu na kamaráda, aby nemusel platit dluhy. Bacha na něj.“

Vztek mě hnal dál. Najala jsem právničku – paní Novotnou z Karlína, která měla pověst buldoka. „Nebojte se, paní Zuzano,“ řekla mi při první schůzce, „na takové typy mám čich.“

Začal kolotoč soudů a výslechů. Petr se tvářil jako oběť systému, u soudu hrál zkroušeného otce bez koruny. „Vážně nemám z čeho platit,“ říkal soudkyni, zatímco já věděla, že si mezitím koupil nový telefon a jezdí na víkendy do Krkonoš.

Moje máma mi večer volala: „Zuzko, nech to být, stejně z něj nic nedostaneš.“ Ale já nemohla. Nešlo už jen o peníze – šlo o spravedlnost pro Elišku i pro mě.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni u studeného čaje a Eliška spala vedle v postýlce. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem snad slepá? Proč jsem neviděla, že Petr je schopný takové zrady?

Začaly mi chodit upomínky za nájem. Musela jsem si najít brigádu v pekárně na rohu – vstávala jsem ve čtyři ráno, abych stihla péct housky a pak se vrátit k Elišce. Byla jsem unavená, vyčerpaná, ale hrdá na to, že to zvládám sama.

Jednoho dne mi přišla anonymní SMS: „Petr má účet u Fio banky na jméno svého bratrance.“ Okamžitě jsem to předala právničce. Ta podala nové návrhy k soudu a začalo další kolo tahanic.

Petr mezitím začal šířit pomluvy – že prý chci jen jeho peníze, že ho vydírám dítětem. Jeho nová přítelkyně Lucie mi dokonce napsala na Facebook: „Nech Petra být! On tě nikdy nemiloval.“

Bylo to jako noční můra bez konce. Přestala jsem spát, hubla jsem a kamarádky mě přestaly poznávat. Ale když jsem se dívala na Elišku, věděla jsem, že musím bojovat dál.

Po roce soudních tahanic přišel rozsudek – Petr má platit alimenty ve výši 4 000 Kč měsíčně. Jenže peníze nikdy nepřišly. Exekutor zjistil, že Petr oficiálně nevlastní nic – všechno převedl na rodinu nebo známé.

Seděla jsem s Eliškou na klíně a plakala do jejích jemných vlásků. „Neboj se, holčičko moje,“ šeptala jsem jí do ouška, „já tě nikdy neopustím.“

Začala jsem psát blog o svém příběhu – chtěla jsem varovat jiné ženy před podobnými muži. Ozvalo se mi spoustu žen s podobnými zkušenostmi: „Zuzano, nejsi sama.“

Jednou večer mi přišla zpráva od neznámé ženy: „Tvůj příběh mi dal sílu odejít od manžela alkoholika.“ V tu chvíli jsem pochopila, že moje bolest má smysl.

Dnes už nejsem ta zlomená Zuzana z Holešovic. Pracuji jako asistentka v advokátní kanceláři a Eliška chodí do školky. Petr se občas ozve – většinou když potřebuje něco podepsat nebo si postěžovat na život.

Někdy přemýšlím: Proč je spravedlnost tak pomalá? Proč systém chrání ty, kteří lžou a podvádějí? A hlavně – jak dlouho ještě budou ženy jako já muset bojovat samy za sebe i za své děti?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat dál i přes všechny překážky?