Ztracený domov: Jak jsem ztratil vše, co mě drželo při životě

„Pavlíno, prosím tě, otevři mi! Jen na chvíli…“ klepal jsem zoufale na dveře našeho bytu v Nuslích, kde jsme spolu s Pavlínou prožili tolik let. Za těmi dveřmi bylo všechno, co jsem kdy znal – vůně její kávy, smích, který mě dokázal vytáhnout z nejhlubší deprese, i ticho, které jsme sdíleli po hádkách. Teď tam bylo jen to ticho.

„Petr? Co tu chceš?“ ozvalo se nakonec tlumeně. Její hlas byl cizí, chladný. Věděl jsem, že mám co vysvětlovat. Věděl jsem, že jsem všechno zkazil.

Když jsme se s Pavlínou poznali na univerzitě v Olomouci, byli jsme nerozluční. Byla to ona, kdo mě přesvědčil, že má smysl snít o vlastním podnikání. Byla to ona, kdo mi půjčila první peníze na rozjezd a kdo se mnou seděl do noci nad účetnictvím. Pracovali jsme oba – ona v knihovně, já v malé IT firmě. Každou korunu jsme obraceli dvakrát. Byli jsme tým.

Jenže pak přišla úspěšná zakázka, peníze začaly přicházet a já si najednou připadal neporazitelný. Všechno šlo rychle – nové auto, lepší byt, dovolená v Chorvatsku. A pak přišla Lucie. Mladá grafička z Prahy, která mi lichotila a smála se mým vtipům. Najednou jsem měl pocit, že mi něco uniká, že potřebuju změnu. Pavlína byla najednou moc obyčejná, moc předvídatelná.

Pamatuju si ten večer, kdy jsem Pavlíně řekl pravdu. Seděla u stolu v kuchyni a v ruce držela hrnek s čajem. „Takže… ty odcházíš?“ zeptala se tiše. Jen jsem přikývl. Neplakala. Jen se dívala z okna na šedé paneláky a já měl pocit, že se dívá skrz mě.

S Lucií to bylo ze začátku jako ve filmu – večírky, výlety na Karlštejn, společné snídaně v posteli. Jenže brzy jsem zjistil, že Lucie není Pavlína. Neuměla mě uklidnit, když jsem měl strach z neúspěchu. Nevěděla, jak mě rozesmát po špatném dni. A hlavně – nikdy mi neřekla „to zvládneme“, když šlo do tuhého.

Začal jsem pít víc než dřív. Práce mě přestala bavit. Lucie mi vyčítala, že nejsem dost ambiciózní, že už nejsem ten Petr plný energie a nápadů. Jednoho dne prostě sbalila věci a odešla.

Zůstal jsem sám v prázdném bytě na Vinohradech. Všude byly stopy po Lucii – její parfém ve vzduchu, hrnek s nápisem „Girl Boss“ na stole… Ale já myslel jen na Pavlínu. Na to, jak jsme spolu seděli na lavičce v parku Folimanka a plánovali budoucnost.

Po týdnech váhání jsem sebral odvahu a šel za ní. Klepal jsem na dveře našeho starého bytu a doufal v zázrak.

„Pavlíno… prosím tě… vím, že jsem udělal chybu. Vím to teď víc než kdy dřív. Dej mi ještě jednu šanci.“

Otevřela dveře jen na škvírku. „Petr… já už nemůžu. Už ti nevěřím.“

„Ale vždyť jsme spolu tolik prožili! Všechno to přece nemůže být pryč…“

„To jsi měl říct dřív,“ odpověděla klidně a zavřela dveře.

Stál jsem tam ještě dlouho a doufal, že je otevře znovu. Ale nestalo se to.

Začal jsem chodit do práce jako robot. Každý den stejný – ráno tramvají číslo 11 do kanceláře na I.P. Pavlova, večer zpátky do prázdného bytu. Kamarádi se mi vyhýbali – někteří stáli při Pavlíně, jiní nevěděli, co říct.

Jednou večer jsem potkal Pavlínu v obchodě na rohu. Měla nový účes a vypadala šťastněji než kdy dřív.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše.

„Ahoj,“ odpověděla a usmála se na mě tak cize, až mě bodlo u srdce.

„Jak se máš?“

„Dobře,“ řekla jednoduše a odešla.

Stál jsem mezi regály s rohlíky a cítil se menší než kdy dřív.

Doma jsem si sedl ke stolu a díval se do prázdna. Přemýšlel jsem o tom, jak snadné je všechno ztratit – rodinu, domov, důvěru… A jak těžké je získat zpět aspoň kousek toho štěstí.

Dnes už vím, že některé chyby nejdou napravit. Že někdy je pozdě litovat a prosit o odpuštění.

Možná bych měl být rád za to, co jsme spolu s Pavlínou měli – i když už je to pryč.

Ale řekněte mi: Dá se vůbec někdy odpustit sám sobě? A kolik toho musí člověk ztratit, aby pochopil hodnotu toho, co měl?