Ztracené cesty: Chtěl bych se vrátit k Janě

„Proč jsi zase tak zamyšlený, Jakube? Už několik dní s tebou není řeč,“ vyhrkla Veronika, když jsem večer seděl u stolu a zíral do prázdna. V ruce jsem svíral hrnek s vychladlým čajem a v hlavě mi běžely vzpomínky na Janu. Na její smích, na to, jak jsme spolu sedávali na balkoně našeho starého bytu v Nuslích a sledovali, jak padá sníh. Na Kláru, naši dceru, která mi teď chybí víc než kdy dřív.

„Nic mi není,“ zalhal jsem, ale v očích mi musela číst pravdu. Veronika byla o deset let mladší než já, plná života a snů, které jsem už dávno přestal mít. Když jsme se poznali, připadal jsem si znovu mladý. Myslel jsem si, že začínám nový život, že všechno staré nechám za sebou. Ale teď… teď mě minulost dohání každou noc.

Začalo to nenápadně. Po rozvodu s Janou jsem byl zlomený. Myslel jsem si, že za všechno může ona – její věčné výčitky, že jsem pořád v práci, že se málo věnuju Kláře. Ale teď, když se dívám zpět, vidím to jinak. Možná jsem to byl já, kdo utekl před odpovědností. Možná jsem byl zbabělec.

Veronika si toho všimla. „Pořád mluvíš o Janě a Kláře. Chybí ti? Nebo ti chybí jen to, co jsi měl?“ zeptala se jednou večer, když jsme seděli u televize a já bezděčně zmínil, jak Klára milovala pohádky o Krtkovi.

„Nevím,“ přiznal jsem tiše. „Možná obojí.“

Veronika se na mě dlouho dívala. „Víš, Jakube, já nejsem Jana. Nikdy nebudu. A nejsem ani tvoje minulost.“

Tohle mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. Uvědomil jsem si, že Veroniku vlastně nikdy nemiluju tak, jak by si zasloužila. Že ji používám jako náplast na vlastní rány.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Jany: „Klára má v sobotu vystoupení v ZUŠce. Přijdeš?“ Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň. Věděl jsem, že bych tam měl být – pro Kláru i pro sebe.

V sobotu ráno jsem byl nervózní jako malý kluk. Veronika seděla u stolu a sledovala mě pohledem plným smutku i výčitek. „Půjdeš tam sám?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl jsem bez zaváhání.

Cesta tramvají do Modřan byla nekonečná. V hlavě mi běžely všechny ty roky – hádky s Janou kvůli práci, první Klářiny krůčky, společné dovolené na Šumavě… A pak ten den, kdy jsem sbalil kufr a odešel.

Když jsem vešel do sálu ZUŠky, Jana už tam byla. Seděla v první řadě a vedle ní místo pro mě. Usmála se na mě tím svým starým úsměvem – trochu unaveným, ale upřímným.

„Ahoj,“ zašeptal jsem.

„Ahoj,“ odpověděla tiše.

Klára hrála na klavír jako anděl. Když skončila, rozběhla se ke mně a objala mě tak silně, až mi vyhrkly slzy do očí.

Po vystoupení jsme šli s Janou a Klárou na zmrzlinu do cukrárny na rohu. Povídali jsme si o škole, o tom, jak se Kláře daří… A najednou to bylo jako dřív. Jako bychom nikdy nebyli rozvedení.

Cestou domů jsem se ptal sám sebe: Co vlastně chci? Veronika doma čekala – mladá, krásná, ale cizí. Jana byla moje minulost… nebo snad budoucnost?

Večer jsem seděl v kuchyni a díval se na fotku Kláry z prvního školního dne. Veronika přišla za mnou.

„Jakube…“ začala opatrně. „Myslím, že bychom si měli promluvit.“

Mlčel jsem.

„Já tě mám ráda,“ řekla tiše. „Ale nechci být jen náhradou za něco, co jsi ztratil.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé přiznal pravdu: „Nevím, jestli tě dokážu milovat tak, jak bys potřebovala.“

Veronika se rozplakala a odešla do ložnice. Já zůstal sedět v kuchyni a cítil se jako největší zbabělec pod sluncem.

Další dny byly tiché a chladné. Veronika chodila domů později a já trávil večery sám. Přemýšlel jsem o tom, co je správné – zůstat s ní ze zvyku nebo odejít a pokusit se napravit to, co jsem pokazil s Janou?

Jednou večer mi Jana napsala: „Klára by byla ráda, kdybys ji vzal příští víkend do ZOO.“

Souhlasil jsem a ten den byl jeden z nejhezčích za poslední roky. S Klárou jsme si povídali o všem možném a já cítil něco, co už dlouho ne – štěstí.

Když jsme se vraceli domů, Jana mě pozvala na kávu. Seděli jsme spolu v kuchyni jejího bytu a povídali si dlouho do noci.

„Proč jsi vlastně odešel?“ zeptala se najednou Jana.

„Byl jsem zbabělec,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Jana mlčela a jen se smutně usmála.

Doma mě čekala Veronika s kufrem v ruce.

„Odcházím k rodičům,“ řekla tiše. „Potřebuju čas.“

Nezastavil jsem ji. Nemohl jsem.

Teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím: Můžu ještě napravit to, co jsem pokazil? Nebo je už pozdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec vrátit čas a získat zpět ztracenou rodinu?