Zrada za zavřenými dveřmi: Jak jsem zjistila, že můj muž přivedl milenku do našeho bytu, když jsem ležela v nemocnici

„To snad není pravda!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře našeho bytu na Žižkově. Všude byl cizí parfém, na věšáku visela neznámá bunda a v kuchyni stály dvě hrnky s rtěnkou na okraji. Byla jsem po operaci žlučníku, ještě slabá, s taškou v jedné ruce a bolestí v druhé. Petr seděl na gauči, tvářil se provinile a vedle něj seděla mladá blondýna v mé noční košili.

„Jano, prosím tě, uklidni se,“ začal Petr tiše, ale já už cítila, jak se mi třesou kolena. „Tohle není tak, jak to vypadá.“

„A jak to teda je?“ zasyčela jsem. „Kdo je tahle holka a proč má na sobě moje věci?“

Blondýna se zvedla a začala si balit kabelku. „Já… asi bych měla jít,“ zamumlala a rychle zmizela na chodbě. Petr za ní ani nevstal.

„Jano, já ti to chtěl říct…“

„Kdy? Až se uzdravím? Až budu dost silná na to, abych unesla další ránu?“

Sedla jsem si na židli a rozbrečela se. Všechno mě bolelo – tělo i duše. V tu chvíli jsem si přála být zpátky v nemocnici, kde jsem aspoň mohla předstírat, že mám domov, kam se těším.

Petr mlčel. Jen seděl a díval se do země. „Bylo to jen párkrát,“ řekl nakonec. „Byl jsem sám… Ty jsi byla pryč…“

„Já byla pryč, protože jsem byla nemocná! A tys mě podvedl přímo v našem bytě? V NAŠEM bytě?“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na mámu. Vždycky říkala: „Hlavně drž rodinu pohromadě.“ Zavolala jsem jí ještě ten večer. Doufala jsem, že mě podpoří, že mi řekne, co mám dělat.

„Janičko,“ povzdechla si do telefonu. „Víš, chlapi jsou slabí. Třeba mu jen chyběla tvoje blízkost. Nech to být, hlavně kvůli dětem.“

„Mami! On mě podvedl! Přivedl si ji sem!“

„To přejde. Hlavně nedělej žádné scény.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř než předtím. Byla jsem sama proti všem. Děti byly u babičky na Moravě, já ležela v posteli a přemýšlela, co teď. Petr se mi vyhýbal, chodil domů pozdě a já měla pocit, že se dusím.

Začaly mi chodit zprávy od kamarádky Lenky: „Jani, slyšela jsem něco divného o Petrovi… Nechceš přijít na kafe?“ Ale já neměla sílu nikam jít. Jen jsem ležela a přehrávala si v hlavě všechny ty chvíle – svatbu na radnici v Karlíně, první společný byt, narození dětí… A teď tohle.

Jednou večer přišel Petr domů dřív. Sedl si ke mně na postel a řekl: „Jano, promiň mi to. Já nevím, co mě to popadlo. Mám tě rád.“

„Máš mě rád? Tak proč jsi ji přivedl sem? Proč jsi mi lhal?“

„Bál jsem se být sám…“

„A já? Já byla sama v nemocnici! Myslíš, že mi bylo dobře?“

Začali jsme se hádat. Křičeli jsme na sebe jako nikdy předtím. Sousedka paní Novotná klepala na zeď. Nakonec Petr odešel spát do obýváku.

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi volala a pořád opakovala: „Musíš mu odpustit.“ Ale já nemohla. Každý kout bytu mi připomínal zradu.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odjela za dětmi na Moravu. Tam jsem poprvé po dlouhé době mohla dýchat. Děti nic netušily – hrály si na zahradě u babičky a já seděla na lavičce a brečela.

Babička přišla ke mně a pohladila mě po vlasech: „Janičko, život není fér. Ale musíš myslet hlavně na sebe a děti.“

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale bála jsem se – co když to nezvládnu? Co když zůstanu sama? Máma mi pořád psala zprávy: „Nezlob se na něj tak dlouho.“ Ale já už nemohla žít ve lži.

Po týdnu jsem se vrátila do Prahy pro zbytek věcí. Petr tam nebyl – jen jeho vzkaz na stole: „Promiň.“

Seděla jsem v prázdném bytě a poprvé za dlouhou dobu cítila klid. Možná je lepší být sama než žít s někým, kdo mě zradil.

Teď sedím u okna a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Proč ženy tak často zůstávají ve vztazích, kde jim ubližují? Proč nás rodina nutí odpouštět za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?