Zrada v rodině: Když péče o babičku zničila naše manželství

„Tohle už dál nevydržím, Honzo!“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama a slzy mi stékaly po tvářích. V pozadí bylo slyšet tiché chrčení babičky, která ležela v pokoji vedle. „Šest let! Šest let jsem tady dřela, zatímco tvoje máma si žila v Německu jako královna!“

Honza stál u dveří, vypadal unaveně a provinile. „Prosím tě, Jano, uklidni se. Máma to dělá pro nás, posílá nám peníze. Bez ní bychom neměli na hypotéku.“

„A co já? Kdo myslí na mě?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já jsem tu zůstala sama s malým dítětem a nemocnou babičkou. Nikdo se mě neptal, jestli to zvládnu. Nikdo se mě neptal, jestli chci!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě ta situace změnila. Když jsem si Honzu brala, byla jsem plná naděje a lásky. Měli jsme malého Matyáška, plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže pak přišla ta nehoda – babička upadla a už nikdy pořádně nechodila. Tchyně hned navrhla, že pojede pracovat do Německa jako pečovatelka, aby nám mohla finančně pomoci. Ale místo toho, aby najala někoho na pomoc s babičkou, všechno zůstalo na mně.

První rok jsem to brala jako samozřejmost. „Jsme rodina,“ říkala jsem si. Ale když se Matyáš začal ptát, proč nemůžeme jít na hřiště jako ostatní děti, protože musím být doma s babičkou, začalo mi docházet, že něco není v pořádku.

Tchyně mi každý měsíc volala přes WhatsApp z nějakého německého města. „Janičko, vydrž ještě chvíli. Až se vrátím, všechno bude lepší.“ Jenže ona se nevracela. Peníze sice chodily, ale já byla čím dál víc sama. Honza pracoval dlouhé směny ve fabrice a večer byl rád, že si sedne k televizi.

Jednou večer jsem zaslechla Honzu, jak si s matkou šeptá v obýváku: „Neboj se, mámo, Jana to zvládne. Ona je silná.“ V tu chvíli jsem pocítila takovou zlost a bezmoc, že jsem měla chuť utéct z domu.

Začala jsem být podrážděná na Matyáše i na Honzu. Každodenní rutina – krmení babičky, přebalování, podávání léků – mě ubíjela. Přestala jsem se smát. Přestala jsem mít chuť žít.

Jednou v noci jsem seděla u kuchyňského stolu a psala dopis na rozloučenou. Nechtěla jsem odejít ze světa, ale chtěla jsem odejít z tohohle života. Z toho vězení, do kterého mě tchyně i Honza zavřeli.

Ráno jsem dopis spálila v kamnech. Ale rozhodla jsem se – musím něco změnit.

Začala jsem hledat informace o pečovatelských službách. Zjistila jsem, že existují příspěvky na péči a že bychom mohli mít nárok na pomoc od státu. Když jsem to navrhla Honzovi, jen mávl rukou: „To je zbytečné papírování. Máma říkala, že to zvládneš.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

Jednoho dne přišla tchyně nečekaně domů – prý má dovolenou. Přinesla dárky z Německa: čokolády, kosmetiku a nové boty pro Matyáše. Seděla u stolu a vyprávěla historky o tom, jak je život v cizině těžký.

„A co já?“ zeptala jsem se jí přímo do očí. „Víte vůbec, jaké to je být tady sama? Víte vůbec, kolikrát jsem brečela do polštáře? Kolikrát jsem chtěla utéct?“

Tchyně se zarazila a pak řekla: „Ale Janičko, vždyť jsi součást rodiny. Každý musí něco obětovat.“

V tu chvíli mi došlo, že pro ni nejsem člověk – jen nástroj k dosažení jejího pohodlí.

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Mluvila jsem s kamarádkou Lenkou, která si prošla podobným peklem. „Jano,“ řekla mi jednou u kávy v kavárně na náměstí, „jestli tě někdo využívá a nerespektuje tvoje potřeby, není to rodina – je to vězení.“

Začala jsem si psát deník a každý den si zapisovala své pocity i drobné radosti: když Matyáš poprvé sám obul boty, když babička usnula bez bolesti… Ale těch radostí bylo čím dál míň.

Jednoho dne přišel Honza domů dřív a našel mě sbalenou s kufrem v předsíni.

„Kam jdeš?“ zeptal se vyděšeně.

„Pryč,“ odpověděla jsem tiše. „Potřebuju být chvíli sama. Potřebuju zjistit, kdo vlastně ještě jsem.“

Honza stál jako přikovaný a jen šeptal: „Ale co Matyáš? Co babička?“

„Matyáš pojede se mnou k mamce na vesnici. Babičku můžeš dát do pečovatelského domu nebo požádat o pomoc stát – tak jako to dělají ostatní lidé.“

Odešla jsem s Matyášem do svého rodného domu v jižních Čechách. První noc jsem nemohla spát – měla jsem výčitky svědomí i strach z budoucnosti. Ale cítila jsem úlevu.

Po týdnu mi Honza volal: „Jano, promiň mi to všechno. Nevěděl jsem, jak moc tě to ničí.“

Nevím, jestli mu někdy odpustím. Nevím, jestli se vrátím zpátky.

Ale jedno vím jistě: Nikdo nemá právo obětovat můj život za svůj vlastní klid.

Kolik žen v Česku zažívá totéž? Kolik z nás mlčí jen proto, že nás rodina přesvědčila, že musíme vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?