Zpřetrhané mosty: Jak jsem po měsících mlčení znovu našla cestu k mámě

„Tak už mi nikdy nevolej!“ zařvala jsem do telefonu a s třesoucíma rukama ho hodila na postel. Bylo to v březnu, venku ještě ležel sníh a já měla pocit, že mi v žilách zamrzla krev. Máma mlčela na druhém konci linky, a pak to típla. Od té doby jsme spolu nepromluvily. Tři měsíce. Devadesát dní, kdy jsem si myslela, že bez ní budu silnější, svobodnější, že už mě její věčné obavy a výčitky nebudou dusit. Jenže místo úlevy přišla prázdnota.

Sedím teď na lavičce před jejím panelákem v Brně-Žabovřeskách. Je sobota ráno, kolem mě prochází sousedky s taškami z Tesca a já si připadám jako malá holka, která čeká, až ji máma pustí domů po tom, co něco provedla. V ruce svírám klíče od bytu, které jsem nikdy nevrátila. V hlavě mi běží poslední hádka: „Nikdy mě neposloucháš! Pořád jen kritizuješ! Proč nemůžeš být jako maminky ostatních?“ Máma tehdy jen tiše řekla: „Já tě mám ráda, i když to neumím říct správně.“

Zvedám se a jdu ke dveřím. Srdce mi buší až v krku. Zazvoním. Dlouho se nic neděje. Pak se ozve její hlas z domovního telefonu: „Kdo je tam?“ Polknu. „Mami, to jsem já… Lucie.“ Chvíli ticho. Pak cvakne zámek.

Ve výtahu si připomínám všechny ty dny, kdy jsem chtěla mámě zavolat – když jsem dostala novou práci v knihkupectví, když mi praskla pračka a nevěděla jsem co s tím, když jsem měla horečku a ležela sama v bytě. Ale hrdost mi nedovolila udělat první krok.

Otevře mi dveře. Máma stojí v županu, vlasy má rozcuchané a pod očima kruhy. Vypadá starší než před třemi měsíci. „Ahoj,“ řeknu tiše. „Ahoj,“ odpoví a uhne pohledem. V kuchyni je ticho, jen tikání hodin a bublání vody v konvici.

Sedíme naproti sobě u stolu, mezi námi hrnek s čajem a talířek s lineckými kolečky, které peče vždycky, když je nervózní. „Proč jsi přišla?“ zeptá se nakonec. Sklopím oči. „Chybíš mi,“ vyhrknu dřív, než to stihnu promyslet. Máma se nadechne, ale nic neříká.

„Víš…“ začnu opatrně, „já jsem byla naštvaná. Měla jsem pocit, že mě pořád jen kritizuješ. Že ti nikdy nejsem dost dobrá.“ Máma si povzdechne: „Já vím. Ale já mám strach… Bojím se o tebe. Když jsi byla malá a měla jsi horečku, seděla jsem u tvé postele celou noc. Teď už tě nemůžu chránit.“

„Ale já už nejsem dítě,“ namítnu tiše.

„To já vím,“ řekne máma a poprvé se na mě podívá přímo. „Ale pořád jsi moje holčička.“

Rozpláču se. Slzy mi tečou po tvářích a já cítím, jak ze mě opadává napětí posledních měsíců. Máma vstane a obejme mě. Její objetí je pevné a známé – přesně takové, jaké jsem potřebovala.

Sedíme spolu dlouho, povídáme si o všem i o ničem. Vyprávím jí o nové práci, o tom, jak jsem se bála sama doma s horečkou, o tom, jak mi chyběla její polévka i její rady – i ty nevyžádané.

Máma mi vypráví o svých starostech – jak se bojí o tátu, který má vysoký tlak, jak ji trápí samota od té doby, co jsem se odstěhovala. Přizná mi, že jí bylo smutno a že každý den čekala, jestli nezazvoním.

Odpoledne spolu vaříme bramboračku a smějeme se nad tím, jak jsem zapomněla oloupat jednu bramboru. Je to poprvé po dlouhé době, kdy se cítím opravdu doma.

Večer odcházím s pocitem klidu. Máma mě vyprovodí ke dveřím a řekne: „Zavolej mi někdy jen tak. Nemusíš mít důvod.“ Přikývnu a obejmu ji naposledy.

Doma si lehnu do postele a přemýšlím: Proč je někdy tak těžké říct těm nejbližším, že nám chybí? Proč raději mlčíme a trápíme se pýchou? Možná proto, že máme strach být zranitelní… Ale stojí to za to? Co myslíte vy?