Zprávy na manželově mobilu: Mezi podezřením a odpuštěním

„Kdo je ta Jana?“ vyhrkla jsem, když jsem v ruce svírala Karelův mobil a na displeji svítila poslední zpráva: „Děkuju za včerejšek, bylo to krásné.“ Moje ruce se třásly, srdce mi bušilo až v krku. Karel stál u kuchyňské linky, v ruce hrnek s kávou, a jeho tvář zbledla. „Věro, to není tak, jak si myslíš,“ začal, ale já už ho neposlouchala. V hlavě mi vířily vzpomínky na čtyřicet let společného života – na svatbu v malém kostelíku v Poděbradech, na narození našich dětí, na všechny ty Vánoce, kdy jsme spolu seděli u stolu a smáli se.

Ale teď? Teď jsem stála v kuchyni našeho bytu na sídlišti v Hradci Králové a měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. „Tak kdo je to?“ zopakovala jsem tišeji, skoro šeptem. Karel mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že něco skrývá. Vždycky byl uzavřený, nikdy moc nemluvil o svých pocitech. Ale tohle? To byla zrada.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Děti už dávno mají své rodiny, vnoučata vídáme jen o víkendech. Byli jsme tu jen my dva – a najednou jsem si připadala strašně sama. Večer jsem seděla v obýváku a dívala se do tmy. Karel přišel a sedl si naproti mně. „Věro, prosím tě, vyslechni mě,“ začal opatrně. „Jana je kolegyně z práce. Pomáhal jsem jí s rozvodem, byla na tom špatně…“

„A proto ti děkuje za krásný večer?“ skočila jsem mu do řeči. Slzy mi tekly po tváři a já je ani neotírala. „Nechci ti lhát,“ řekl tiše. „Byli jsme spolu na večeři. Potřebovala si popovídat…“

„A co já? Já už pro tebe nejsem dost dobrá?“ vykřikla jsem. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Tolik let jsme spolu překonali – nemoc mé maminky, dluhy po privatizaci, když nám málem vzali byt… A teď tohle.

Další dny byly jako zlý sen. Karel se snažil být pozorný, vařil mi kávu, kupoval květiny. Ale já mu nedokázala odpustit. Každá jeho zpráva, každý telefonát mě bodal do srdce jako nůž. Začala jsem pochybovat o všem – jestli mě vůbec někdy miloval, jestli pro něj ještě něco znamenám.

Jednoho večera přišla na návštěvu naše dcera Petra. Hned poznala, že něco není v pořádku. „Mami, co se děje?“ zeptala se a pohladila mě po ruce. Rozplakala jsem se a všechno jí řekla. Petra se rozčílila: „Tati, jak jsi mohl? Po tom všem?“ Karel jen mlčel a díval se do země.

Petra mi nabídla, abych šla na pár dní k nim. Přemýšlela jsem o tom celou noc. Nakonec jsem si sbalila pár věcí a odešla. U Petry doma bylo veselo – smích vnoučat mi trochu zahojil rány. Ale večer, když všichni usnuli, jsem ležela v posteli a přemýšlela: Co teď? Mám začít znovu? Ve svých šedesáti pěti letech?

Po týdnu mi Karel napsal dlouhý dopis. Psal o tom, jak si uvědomil, že mě zanedbával, že byl poslední roky uzavřený do sebe kvůli práci a starostem o zdraví. Psal o tom, že Jana pro něj nikdy nebyla víc než kamarádka v nouzi – ale že si uvědomuje, jak moc mě tím zranil.

Vrátila jsem se domů s těžkým srdcem. Karel mě čekal s večeří a svíčkami – poprvé po letech jsme spolu opravdu mluvili. Vyprávěl mi o svých obavách ze stáří, z toho, že už pro mě není dost dobrý muž. Já mu zase řekla o svých pocitech samoty a strachu z opuštění.

Bylo to těžké – odpustit není jednoduché. Ale rozhodli jsme se začít znovu. Chodíme spolu na procházky do parku jako kdysi za mlada, povídáme si večer u čaje o všem možném. Někdy mám ještě strach – co když se to stane znovu? Ale snažím se věřit.

Možná je důvěra to nejkřehčí, co mezi dvěma lidmi může být. A možná je právě odpuštění tou největší silou lásky.

Někdy se sama sebe ptám: Dá se vůbec po tolika letech začít znovu věřit? A co byste udělali vy na mém místě?