„Zítra si sbalíte věci a odejdete“ – Příběh jedné matky z Brna, která si konečně vybrala samu sebe

„Zítra si sbalíte věci a odejdete.“ Ta slova mi hořela na jazyku už týdny, ale až dnes večer jsem je konečně vyslovila. Stála jsem uprostřed obýváku, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo jako splašené. Můj syn Petr na mě zíral s otevřenou pusou, jeho žena Jana se rozplakala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ vydechl Petr a v očích měl směs vzteku a nevíry. „Kam máme jít? Vždyť víš, že nemáme kam.“

„Marie, prosím tě…“ Jana se snažila ovládnout slzy, ale její hlas se třásl. „My se snažíme…“

Ale já už nemohla dál. Měsíce napětí, hádek o peníze, o výchovu jejich malé dcery Aničky, o to, kdo kdy uklidí kuchyň nebo koupelnu. Každý den jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Byla jsem jen stínem té ženy, která kdysi s láskou vítala svého syna doma. Teď jsem byla služka ve vlastním bytě.

Všechno začalo před rokem, když Petr přišel o práci v autoservisu. Jana byla na mateřské a peněz bylo málo. Nabídla jsem jim, že u mě můžou být, dokud se situace nezlepší. Jenže místo vděčnosti přišly výčitky. „Mami, proč jsi koupila tu levnou šunku? Anička má ráda tu dražší.“ „Marie, mohla bys nám přispět na školku?“ „Proč jsi nám vyhodila naše věci z lednice?“

Každý den jsem se budila s pocitem viny. Snažila jsem se být tou nejlepší mámou i babičkou. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc mě dusili. Moje kamarádka Alena mi říkala: „Musíš si nastavit hranice! Tohle není normální.“ Ale já jsem měla strach. Strach, že ztratím syna. Strach, že budu sama.

Až dnes večer to prasklo. Petr přišel domů pozdě a hned začal křičet: „Proč je tady takový bordel? To nemůžeš aspoň jednou týdně pořádně uklidit?“ Jana mlčela a jen tiše plakala v kuchyni. Malá Anička seděla na koberci a hrála si s plyšákem.

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně něco prasklo. „Dost! Zítra si sbalíte věci a odejdete!“ vykřikla jsem a sama sebe nepoznávala.

Nastalo ticho. Petr se rozzuřeně postavil: „Tak fajn! Když nás tady nechceš, tak jdeme!“ Jana ho chytila za ruku: „Petře, prosím tě…“

„Nech ji! Vždyť ona nás tady nikdy nechtěla!“ křičel Petr a já viděla v jeho očích bolest i vztek.

Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Tolik let jsem žila pro svého syna. Po smrti manžela byl Petr všechno, co mi zbylo. A teď? Teď mě nenávidí.

Jana přišla ke mně a tiše řekla: „Marie… já vím, že jsme ti to neulehčili. Ale Petr je teď zoufalý. Prosím tě…“

Podívala jsem se na ni skrz slzy: „Jano, já už nemůžu. Ztrácím samu sebe. Potřebuju klid.“

Celou noc jsem nespala. Slyšela jsem, jak si v pokoji balí věci, jak Anička tiše pláče. Každý její vzlyk mi rval srdce. Ráno bylo ticho. Petr ani nepozdravil. Jana mi podala ruku: „Děkujeme za všechno.“

Když za nimi zaklaply dveře, sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se naplno. Byla jsem sama – poprvé po letech úplně sama ve svém bytě. Ale cítila jsem i úlevu. Konečně byl klid. Konečně jsem mohla dýchat.

Celý den jsem přemýšlela: Udělala jsem správně? Nejsem hrozná matka? Co když už Petra nikdy neuvidím? Ale pak jsem si uvědomila – kdybych to neudělala teď, ztratila bych samu sebe úplně.

Večer mi přišla zpráva od Aleny: „Jsem na tebe pyšná! Konečně ses postavila za sebe.“

Možná mě Petr teď nenávidí. Možná mi to nikdy neodpustí. Ale já vím jedno – někdy je láska k sobě samotné tou největší odvahou.

Stála jsem u okna a dívala se na noční Brno zalité světly lamp. V hlavě mi zněla jediná otázka: Je možné být dobrou matkou a přitom neztratit samu sebe? Co byste udělali vy na mém místě?