Zavřená dveře: Příběh o konci a novém začátku po třiceti letech manželství

„Tak já jdu.“ Jeho hlas byl tichý, skoro až lhostejný. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s kávou. Ani jsem se na něj nepodívala. Věděla jsem, že kdybych to udělala, rozplakala bych se. Dveře se zavřely s tichým klapnutím. To bylo všechno. Žádná hádka, žádné výčitky, žádné slzy. Jen ta jedna věta a zvuk zavřených dveří, který mi bude znít v hlavě ještě dlouho.

Jmenuji se Jana Novotná a právě mi skončil třicetiletý příběh. Třicet let společného života s Petrem. Třicet let kompromisů, radostí i bolesti. A teď? Prázdný byt na sídlišti v Brně, kde každý kout připomíná jeho. Jeho oblíbený hrnek na poličce, jeho pantofle u postele, jeho vůně v koupelně. Všechno zůstalo, jen on odešel.

Sedla jsem si na gauč a zírala do prázdna. V hlavě mi běžely otázky: Proč? Co jsem udělala špatně? Kde se to pokazilo? Vždycky jsme byli normální rodina. Dvě děti – Klára a Tomáš, teď už dospělí, mají své životy. Práce v knihovně, večery u televize, dovolené na chalupě v Jeseníkách. Nic výjimečného, ale byla jsem spokojená. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Telefon ležel na stole a já měla chuť zavolat Kláře. Ale co bych jí řekla? „Táta odešel.“ Jak by na to reagovala? Vždycky byla spíš na jeho straně. Tomáš by mě možná politoval, ale stejně by za pár dní zase zmizel do Prahy za svou přítelkyní. Byla jsem na to sama.

Večer jsem otevřela láhev vína a pustila si staré fotky na notebooku. Svatba v roce 1993 – já v bílých šatech, Petr s nervózním úsměvem. První Vánoce s Klárou v náručí. Dovolená v Chorvatsku, kde jsme se smáli tak nahlas, až nás sousedi napomínali. Kde se ta radost ztratila? Kdy jsme se přestali smát?

Dny plynuly jeden jako druhý. Ráno do práce, odpoledne domů, večer ticho. Nikdo se neptal, jaký jsem měla den. Nikdo se nehádal o ovladač od televize. Nikdo mě neobjal před spaním. Začala jsem nenávidět ticho toho bytu.

Jednou večer zazvonil telefon. Klára. „Mami, co se děje? Táta mi volal, že je u strejdy Karla.“

„Odešel,“ řekla jsem tiše.

„Proč?“

„Nevím.“

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak jen: „Přijedu zítra.“

Druhý den seděla Klára naproti mně u stolu a dívala se na mě těma svýma velkýma očima.

„Mami, ty jsi to nečekala?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale vždyť jste se poslední dobou skoro nebavili.“

„To je normální po tolika letech…“

Klára si povzdechla: „Možná jste spolu byli jen ze zvyku.“

Ta věta mě bodla do srdce. Byli jsme spolu jen ze zvyku? Co když má pravdu? Co když jsme oba jen čekali, až to někdo ukončí?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách. Pozorovala jsem páry na lavičkách – mladé i staré – a přemýšlela, jestli je čeká stejný osud jako nás. V práci si kolegyně šeptaly za mými zády. „Chudák Jana…“ slyšela jsem jednou na chodbě.

Jednou večer mi napsal Petr zprávu: „Jano, promiň mi to všechno.“

Seděla jsem dlouho nad mobilem a nevěděla, co odepsat. Promiň? Za co? Za to, že odešel bez vysvětlení? Za to, že mi vzal půdu pod nohama?

Nakonec jsem napsala jen: „Doufám, že budeš šťastný.“

Bylo to upřímné? Nevím. Ale věděla jsem, že už nemůžu žít v minulosti.

Začala jsem chodit na keramiku do kulturního domu na Lesné. Poprvé po letech jsem dělala něco jen pro sebe. Seznámila jsem se s Lídou – rozvedenou učitelkou – a začaly jsme spolu chodit na kafe do kavárny U Tří lvů.

Jednou večer jsme seděly u vína a Lída se mě zeptala: „A co teď budeš dělat?“

Pokrčila jsem rameny: „Nevím. Asi začnu žít.“

Smála se: „Tak na nový začátek!“

Připily jsme si a já poprvé po dlouhé době cítila něco jako naději.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Pořád to bolí, ale už ne tolik jako dřív. Naučila jsem se být sama se sebou. Naučila jsem se mít ráda ticho i samotu. Občas si říkám – možná jsme oba potřebovali nový začátek.

Ale někdy v noci mě přepadne strach: Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když už nikdy nikoho nebudu milovat?

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je možné začít znovu i po tolika letech? Má cenu věřit v nový začátek?