Zaraz se vrátím, říkal: Příběh o ztraceném manželovi a tajemství, které změnilo vše

„Zaraz jsem zpátky, Jano,“ zavolal Petr z předsíně, když si navlékal boty. Jeho hrnek s nedopitou černou čajovou směsí stál na stole, mobil se tiše nabíjel v zásuvce, a já už věděla, že chleba došel. Bylo to ráno jako každé jiné – až na to, že to bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Čekala jsem, jak se čeká na výtah z nejvyššího patra: s napětím, ale bez paniky. Deset minut. Třicet. Hodina. Když jsem mu volala potřetí, ozval se jen jeho hlas v záznamníku: „Nechte vzkaz.“

„Péťo? Kde jsi? Volám už potřetí… Ozvi se.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na jeho hrnek. Voda v konvici už dávno vystydla. Sousedka paní Novotná zaklepala na dveře: „Janičko, je všechno v pořádku? Slyšela jsem, že jsi volala…“

„Petr šel pro chleba a ještě se nevrátil,“ odpověděla jsem tiše.

„To je divné… Vždyť obchod je za rohem.“

Bylo to divné. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, jak moc.

Dny se změnily v týdny. Policie přijela, ptali se na všechno možné – jestli jsme se nehádali, jestli měl dluhy, jestli neměl milenku. „Ne,“ odpovídala jsem mechanicky. „Byli jsme normální rodina.“

Ale co je to vlastně normální rodina? Petr byl tichý, pracovitý, nikdy moc nemluvil o svých pocitech. Já byla ta, co všechno zařizovala – děti, domácnost, účty. On byl spíš stínem v pozadí. Ale milovala jsem ho. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Léta plynula. Děti vyrostly a odešly z domu. Já zůstala sama v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Každý den jsem si kladla stejnou otázku: Proč? Proč odešel? Proč mi nic neřekl?

Jednou večer, když jsem třídila staré papíry ve sklepě, našla jsem krabici s jeho jménem. Byly tam dopisy, které nikdy neposlal. Jeden byl adresovaný mně:

„Jano,

nevím, jak ti to říct do očí. Už dlouho mám pocit, že žiju život někoho jiného. Nechci ti ubližovat, ale nemůžu dál předstírat. Odpusť mi.“

Ruce se mi třásly. Byly tam i další dopisy – jeden pro jeho matku, jeden pro jeho bratra Tomáše. Všude stejná slova: únava, pocit prázdnoty, touha po útěku.

Zavolala jsem Tomášovi.

„Tomáši… našla jsem něco od Petra. Věděl jsi o tom?“

Na druhém konci bylo ticho.

„Jano… já… Petr mi volal ten den, kdy zmizel. Říkal, že už to nezvládá. Že potřebuje zmizet.“

„A tys mi nic neřekl?“

„Slibil mi to… Myslel jsem, že se vrátí.“

Vztek mě zaplavil jako vlna. Tolik let nejistoty – a on to věděl celou dobu?

Další dny jsem chodila po Praze jako tělo bez duše. Všude jsem viděla Petra – v tramvaji číslo 11, na nádraží v Holešovicích, v parku na Pankráci. Ale byl to jen můj stín.

Jednou večer mi přišel anonymní e-mail: „Váš manžel žije v Brně.“

Srdce mi bušilo jako splašené. Sedla jsem na vlak a jela do Brna. Procházela jsem ulice a hledala známou tvář mezi cizími lidmi.

Nakonec jsem ho našla – seděl v malé kavárně na Cejlu, šedivější a hubenější než dřív.

„Petře?“

Zvedl hlavu a podíval se na mě s výrazem člověka, který už dávno přestal doufat.

„Jano… promiň.“

Sedli jsme si naproti sobě. Mlčeli jsme dlouho.

„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nemohl jsem dál žít ten život,“ řekl tiše. „Byl jsem nešťastný. Každý den stejný – práce, domů, televize… Chtěl jsem začít znovu.“

„A co já? Co děti?“

Sklopil oči.

„Myslel jsem… že vám bude beze mě líp.“

Rozplakala jsem se tam před ním – poprvé po tolika letech.

Když jsem odcházela z kavárny zpátky do šera brněnských ulic, cítila jsem zvláštní klid. Pravda bolela – ale aspoň už nebyla prázdnota.

Doma v Praze jsem seděla u stolu s jeho starým hrnkem a přemýšlela: Kolik lidí kolem nás žije život někoho jiného? Kolik z nás má odvahu říct pravdu dřív, než bude pozdě?