Zapomněla jsem na sebe: Deset let v roli tchyně, která žila pro druhé

„Tohle už není normální, mami! Proč se pořád pleteš do našeho života?“ křičela na mě Lucie, moje snacha, zatímco syn Petr stál v rohu kuchyně a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždyť jsem to všechno dělala jen pro ně! Každý den jsem vařila jejich oblíbená jídla, hlídala vnoučka Matýska, když Lucie potřebovala do práce nebo si jen odpočinout. Uklízela jsem jejich byt, nakupovala, starala se o květiny na balkoně, protože Lucie na to „nemá čas“. A teď mi říká, že se pletu?

Stála jsem tam s utěrkou v ruce a cítila, jak se mi třesou kolena. „Já… já jsem jen chtěla pomoct,“ zašeptala jsem. Ale Lucie už byla v ráži: „Pomoc je fajn, ale ty nám všechno organizuješ! Já už nevím, co je moje domácnost a co tvoje!“ Petr se konečně ozval: „Mami, možná bys měla trochu ubrat. My to zvládneme.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vždyť já jsem pro ně žila! Od chvíle, kdy se Petr oženil, jsem měla pocit, že musím být dokonalá tchyně. Moje vlastní máma mi vždycky říkala: „Tchyně musí být jako stín – vidět a neslyšet.“ Jenže já jsem chtěla být víc. Chtěla jsem být oporou, rodinným lepidlem, tím, kdo drží všechno pohromadě. A teď mi říkají, že je toho moc?

Celou cestu domů jsem brečela. Bylo mi padesát šest a připadala jsem si zbytečná. Manžel František byl už několik let po mrtvici a většinu času trávil u televize nebo na zahrádce. Doma jsme si toho moc neřekli – jeho svět byl plný ticha a já se snažila najít smysl jinde. Proto jsem se tak upnula na Petra a jeho rodinu.

Doma mě čekala prázdná kuchyně a ticho. Sedla jsem si ke stolu a poprvé za dlouhou dobu přemýšlela nad tím, co vlastně chci já sama. Kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe? Kdy jsem naposledy šla do kina, přečetla si knížku nebo si jen tak sedla na lavičku v parku? Všechno se točilo kolem ostatních.

Druhý den ráno mi volala moje sestra Jana. „Slyšela jsem, že jste měli doma dusno,“ začala opatrně. „Lucie si mi včera psala.“ Povzdechla jsem si: „Asi mají pravdu. Možná bych měla dát víc prostoru.“ Jana chvíli mlčela a pak řekla: „A co ty? Kdy jsi naposledy myslela na sebe?“

Ta otázka mě pronásledovala celý den. Vzpomněla jsem si na dobu před svatbou Petra – chodila jsem na keramiku, měla kamarádky, občas jsme zašly na víno nebo do divadla. Teď? Kamarádky se rozprchly, některé už ani nejsou mezi námi. Já zůstala sama se svými povinnostmi.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. František mě už dávno neobejmul jen tak. Večer seděl u televize a já v kuchyni myla nádobí po večeři, kterou stejně nikdo neocenil. Petr s Lucií mi přestali volat tak často – asi doufali, že když se stáhnu, bude klid.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a šla za Františkem do obýváku. „Franto, myslíš, že bychom mohli jet na víkend někam pryč? Jen my dva?“ Podíval se na mě překvapeně: „A kdo bude hlídat Matýska?“ Zasmála jsem se smutně: „Oni to zvládnou sami.“

Začala jsem chodit na procházky do parku. Seděla jsem na lavičce a pozorovala lidi – mladé maminky s kočárky, důchodce s pejsky, puberťáky na kolech. Připadala jsem si najednou cizí ve vlastním městě. Ale zároveň ve mně něco klíčilo – touha po změně.

Jednoho dne mi zavolala stará známá z keramiky – Eva. „Nechceš zase přijít? Máme nový kurz.“ Nejdřív jsem chtěla odmítnout – vždyť mám tolik povinností! Ale pak jsem si vzpomněla na Janina slova: „A co ty?“

Poprvé po letech jsem šla mezi lidi kvůli sobě. Prsty mi zpočátku drhly hlínu neohrabaně, ale s každým dalším týdnem jsem cítila, jak se vracím k sobě samé. Smála jsem se s ostatními ženami, povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o mužích, o snech i zklamáních.

Petr mi jednou zavolal: „Mami, kde jsi? Potřebovali bychom pohlídat Matýska.“ Usmála jsem se: „Dneska nemůžu, mám keramiku.“ Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „To je dobře, že máš taky něco svého.“

Lucie mi později napsala zprávu: „Omlouvám se za tu hádku. Bylo toho na mě moc. Jsem ráda, že máš svoje koníčky.“

Začala jsem si uvědomovat, že když žiju jen pro druhé, nikdo to vlastně neocení – spíš to bere jako samozřejmost nebo dokonce jako zásah do soukromí. Když ale začnu žít i pro sebe, vztahy se zlepší.

Jednou večer jsme s Františkem seděli na balkoně a pili čaj. Mlčeli jsme spolu jinak než dřív – bylo to tiché spiklenectví dvou lidí, kteří spolu prošli kus života a teď hledají nový smysl.

Dnes už vím, že být dobrou matkou nebo tchyní neznamená obětovat sama sebe až do posledního dechu. Znamená to být tu pro druhé – ale nezapomínat při tom na sebe.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě žije stejně jako já předtím? Kolik z nás čeká na svolení žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?