Zapomněl na nás kvůli rodině svého bratra: Příběh ženy, která bojuje o své manželství

„Zase tam jdeš? A co my?“ vyhrkla jsem, když Petr už potřetí tento týden bral klíče a chystal se odejít. Ani se na mě nepodíval. „Jana, prosím tě, teď to potřebují víc než my. Lenka je úplně na dně a kluci…“ Zarazila jsem ho pohledem. „A my? My tě nepotřebujeme?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že křičím do prázdna. Petr byl duchem nepřítomný už měsíce, od chvíle, kdy jeho bratr Tomáš tragicky zemřel při autonehodě na D1. Všechno se změnilo. Najednou nebyl čas na naše společné večeře, na smích našich dětí, na obyčejné povídání večer v posteli. Všechno se točilo kolem Lenky a jejích dvou synů.

Na začátku jsem to chápala. Bylo to hrozné – Tomáš byl Petrův jediný bratr, byli si blízcí. Lenka zůstala sama s dvěma kluky, devět a dvanáct let. Petr tam jezdil každý den po práci, opravoval jim plot, vozil kluky na tréninky, nakupoval, dokonce jim i vařil. Jenže týdny se změnily v měsíce a já začala mít pocit, že jsme pro něj přestali existovat.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s dcerou Klárou. Bylo jí teprve osm a už se naučila neptat, kdy přijde táta domů. „Mami, myslíš, že táta má radši ty druhý kluky než nás?“ zeptala se tiše. Zlomilo mi to srdce. „Ne, zlato,“ zalhala jsem. „Jen jim teď pomáhá.“ Ale sama jsem tomu už nevěřila.

Začala jsem být protivná. Každý jeho odchod mě bodal jako nůž. „A co naše děti? Víš vůbec, že má Matěj zítra zápas?“ vyčetla jsem mu jednou. „Nemůžu být všude,“ odsekl Petr unaveně. „Lenka je sama! Ty máš mě.“

Jenže já ho už dávno neměla. Večer usínal na gauči s mobilem v ruce, kde si psal s Lenkou o tom, co je potřeba zařídit další den. Když jsem se ho snažila obejmout, ucukl. „Jsem unavený.“

Začala jsem žárlit – ne na Lenkou samotnou, ale na to, kolik prostoru v jeho životě zabrala její rodina. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o povinnostech. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet.

Jednoho dne jsem to nevydržela a sbalila dětem batohy. „Jedeme k mojí mámě,“ oznámila jsem Petrovi. Konečně zvedl oči od telefonu: „Co blázníš?“

„Blázním? Už půl roku tu nejsi! Nejsi tu pro mě ani pro děti! Možná si uvědomíš, co ztrácíš.“

Odešli jsme a já doufala, že mu to otevře oči. U mámy jsem brečela do polštáře jako malá holka. Děti byly zmatené a smutné.

Po dvou dnech mi Petr volal: „Jano, vraťte se domů… Prosím.“

Vrátili jsme se, ale nic se nezměnilo. Petr slíbil, že to zkusí jinak, ale hned druhý den byl zase u Lenky – prý jí praskla voda v koupelně.

Začala jsem si připadat jako služka ve vlastním domě. Jednou večer jsem zaslechla Matěje, jak si stěžuje kamarádovi po telefonu: „Táta už není náš táta.“

To mě dorazilo.

Rozhodla jsem se jít za Lenkou osobně. Seděla v kuchyni s kruhy pod očima a vypadala stejně vyčerpaně jako já.

„Lenko… potřebuju s tebou mluvit,“ začala jsem opatrně.

„Já vím,“ povzdechla si. „Petr tu tráví víc času než doma… Já už mám taky výčitky svědomí.“

„Nejde o tebe,“ řekla jsem rychle. „Ale moje děti přicházejí o tátu… Já o manžela.“

Lenka sklopila oči: „Já bych to zvládla i bez něj… Ale on mi nedá pokoj.“

V tu chvíli mi došlo, že Petr utíká před vlastním smutkem tím, že zachraňuje ostatní. Jenže tím ničí naši rodinu.

Doma jsem ho konfrontovala: „Petr, potřebujeme tě doma! Musíš si vybrat – buď budeš pořád zachraňovat Lenkou rodinu, nebo začneš zachraňovat tu naši!“

Poprvé po dlouhé době se rozplakal. „Já nevím jak… Bojím se být doma… Bojím se toho ticha po Tomášovi…“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Není to jednoduché – pořád má tendenci utíkat k Lence a jejím klukům, ale snažíme se hledat rovnováhu.

Někdy mám pocit, že už nikdy nebudeme jako dřív. Ale aspoň už spolu mluvíme.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Dá se vůbec odpustit tohle opuštění? A jak dlouho má člověk čekat na návrat někoho, kdo možná už nikdy nebude stejný?