„Žádná postýlka, žádný přebalovací pult, dokonce ani dětské oblečení: Když jsme se vrátili domů, viděla jsem hrozný nepořádek“

Můj odchod z nemocnice byl jako žádný jiný. Právě jsem porodila naše první dítě, krásnou holčičku jménem Ema. Byl to ohromující zážitek a byla jsem plná směsi radosti a úzkosti. Můj manžel, Jakub, měl být mou oporou v této době, ale věci nešly podle plánu.

Jakub pracoval jako projektový manažer v technologické firmě a jeho práce byla náročná. Když jsem ho požádala, aby si vzal volno na příchod miminka, ujistil mě, že má vše pod kontrolou. „Neboj se, Anno,“ řekl, „všechno zvládnu. Vypereme dětské oblečení, nakoupíme a uklidíme dům. Ty se jen soustřeď na to, abys se zotavila.“

V den mého odchodu z nemocnice mě Jakub přijel vyzvednout přímo z kanceláře. Byl stále v pracovním oblečení, vypadal unaveně a vystresovaně. Viděla jsem napětí v jeho očích, ale snažil se nasadit statečný výraz pro mě. Když jsme jeli domů, nemohla jsem se zbavit uzlu úzkosti v žaludku.

Když jsme dorazili domů, přivítal mě pohled, který mi zlomil srdce. Dům byl v nepořádku. V dřezu se hromadily špinavé nádobí, prádlo bylo rozházené všude a nábytek pokrýval prach. Ale nejhorší byla dětská místnost. Byla úplně nepřipravená. Nebyla tam žádná postýlka, žádný přebalovací pult, dokonce ani dětské oblečení. Cítila jsem, jak mě zaplavuje vlna paniky.

„Jakube, co se stalo? Proč není nic připravené?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl.

Podíval se na mě s bolestným výrazem. „Promiň, Anno. Práce byla šílená a prostě jsem neměl čas. Myslel jsem, že to zvládnu, ale mýlil jsem se.“

Cítila jsem směs hněvu a zklamání. „Slíbil jsi mi, Jakube. Říkal jsi, že se o všechno postaráš.“

„Vím, a selhal jsem. Je mi to moc líto,“ řekl, hlas se mu lámal.

Hluboce jsem se nadechla, snažila se uklidnit. „Musíme připravit věci pro Emu. Nemůžeme ji přivést do tohoto nepořádku.“

Strávili jsme následující hodiny horečnatým úklidem domu a přípravou dětské místnosti. Jakub běžel do obchodu koupit nezbytnosti, zatímco já se snažila zorganizovat to málo, co jsme měli. Bylo to vyčerpávající a cítila jsem, jak mé tělo protestuje po námaze z porodu.

Jak dny plynuly, věci se moc nezlepšily. Jakubova práce nadále vyžadovala jeho čas a energii, což mě nechávalo zvládat většinu péče o dítě sama. Byla jsem nevyspalá, přetížená a snažila se zvládnout všechno. Dům zůstal v nepořádku a cítila jsem se, jako bych se topila.

Jedné noci, když jsem houpala Emu ke spánku, jsem se rozplakala. Cítila jsem se tak sama a bezmocná. Jakub mě našel v dětském pokoji a jeho tvář se zhroutila, když viděl mé slzy.

„Anno, je mi to tak líto. Vím, že nedělám dost,“ řekl, hlas plný lítosti.

„Nemůžu to zvládnout sama, Jakube. Potřebuji tvou pomoc,“ řekla jsem, hlas se mi chvěl emocemi.

Přikývl, slzy v očích. „Vím. Promluvím si znovu se šéfem. Udělám cokoliv, abych tu byl pro tebe a Emu.“

Ale navzdory jeho slibům se věci nezměnily. Jakubova práce ho nadále pohlcovala a já byla ponechána, abych se sama vypořádala s výzvami nového mateřství. Napětí si vybralo svou daň na našem vztahu a cítila jsem rostoucí pocit zášti.

Na konci se nedostatek podpory a ohromující stres staly příliš těžkými na to, aby se daly snést. Náš kdysi šťastný domov byl nyní plný napětí a smutku. Uvědomila jsem si, že někdy láska a sliby nestačí k překonání výzev, které nám život přináší.