Začala jsem žít po šedesátce: Druhé jméno mám Odvaha

„Eliško, ty jsi zase zapomněla koupit máslo? Jak mám udělat snídani?“ ozval se z kuchyně podrážděný hlas mého manžela Karla. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě tma, a já už cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Vždycky jsem byla ta, která všechno zařídí, postará se, uklidí, uvaří, vyslechne. Ale poslední roky jsem měla pocit, že jsem pro všechny jen neviditelná služka.

Moje dcera Jana, která se ke mně nastěhovala po rozvodu, mi často vyčítala, že jí nerozumím. „Mami, ty jsi nikdy nic nezkusila, celý život jsi jen seděla doma! Jak mi můžeš radit?“ křičela na mě, když jsem jí chtěla pomoct s vnoučaty. A můj syn Petr? Ten mi volal jen tehdy, když potřeboval pohlídat děti nebo půjčit peníze. Nikdy se nezeptal, jak se mám já.

Nejhorší však bylo soužití s Karlovou matkou, paní Malou. Po smrti svého manžela se k nám přistěhovala a od té doby jsem měla pocit, že se z našeho bytu stalo bojiště. „Eliško, tohle jídlo je moc slané. A proč je v obýváku takový nepořádek? Když jsem byla mladá, všechno jsem zvládala sama!“ Její poznámky mě bodaly jako jehly. Karel se mě nikdy nezastal. Jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Neber si to.“

Jednoho večera, když jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotografie, mi došlo, že jsem se ztratila. Kde je ta Eliška, která kdysi ráda zpívala, chodila na výlety a smála se s kamarádkami? Kde je ta žena, která měla sny? Místo toho jsem byla jen stínem, který se plíží bytem a bojí se udělat chybu.

Začala jsem mít zdravotní potíže. Srdce mi bušilo, nemohla jsem spát, bolela mě záda. Doktorka mi řekla: „Paní Malá, musíte myslet i na sebe. Jinak se z toho zblázníte.“ Ale jak? Vždyť bezemě by se všichni zhroutili. Nebo ne?

Jednoho dne jsem šla do lékárny a cestou jsem potkala svou dávnou kamarádku Hanu. „Eliško, ty jsi pořád stejná! Ale v očích máš smutek. Co se děje?“ Rozplakala jsem se jí na rameni. Hana mě pozvala na kávu a já jí poprvé po letech řekla pravdu. O tom, jak se cítím sama, nepochopená, zbytečná. „Musíš něco změnit. Život ti nikdo nevrátí,“ řekla mi pevně.

Ta slova mi zněla v hlavě celé týdny. Jednoho rána jsem se probudila a rozhodla se. Začnu žít pro sebe. Ne pro Karla, ne pro děti, ne pro tchyni. Pro sebe. Začala jsem chodit na procházky do parku, přihlásila jsem se do kurzu keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem si koupila nové šaty – červené, veselé, úplně jiné než ty šedé, co jsem nosila doteď.

Když jsem přišla domů v těch šatech, Karel se na mě podíval překvapeně: „Kam jdeš takhle oblečená?“ Usmála jsem se: „Na keramiku. A večer jdu s Hanou do kina.“ Karel jen zamrkal. „A kdo udělá večeři?“ „Dneska ty, Karle.“

Začaly hádky. Jana mi vyčítala, že se mění, že už nejsem ta obětavá máma, která vždycky všechno zvládne. „Mami, co to s tebou je? Proč jsi tak sobecká?“ Petr se zlobil, že nemám čas hlídat děti. Tchyně mě obviňovala, že zanedbávám rodinu. Ale já jsem poprvé v životě necítila vinu. Naopak. Cítila jsem, že žiju.

Jednou večer, když jsem se vrátila z keramického kurzu, seděla Jana v kuchyni a plakala. „Mami, promiň. Já jsem ti nikdy nedala prostor být sama sebou. Vždycky jsem tě brala jako samozřejmost.“ Objala mě a já věděla, že tohle je začátek něčeho nového. I Karel se časem smířil s tím, že už nejsem jen jeho stín. Dokonce mi jednou přinesl kytici narcisů: „Děkuju, že jsi tady. A promiň, že jsem tě bral jako samozřejmost.“

Dnes je mi 62 let a mám pocit, že jsem se znovu narodila. Mám nové přátele, nové zájmy, a hlavně – mám sama sebe. Už se nebojím říct ne. Už se nebojím žít podle sebe. Vím, že jsem toho hodně ztratila, ale ještě víc jsem našla.

Někdy si večer sednu na balkon, dívám se na hvězdy a ptám se sama sebe: Proč jsem čekala tak dlouho? Kolik žen kolem mě ještě žije jen pro druhé a zapomíná na sebe? Co byste udělali vy, kdybyste měli možnost začít znovu?