Za krásou se skrývá bolest: Příběh o věčném mládí a vnitřní prázdnotě

„Ivano, ty snad vůbec nestárneš! Jak to děláš?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála před zrcadlem v koupelně naší firmy. Hlas patřil Janě, kolegyni, která vždycky říkala věci naplno. Usmála jsem se na ni do zrcadla, ale v očích jsem měla stín. „To víš, dobré geny,“ odpověděla jsem a rychle si přepudrovala nos. Ve skutečnosti jsem ale v kabelce schovávala krém za tři tisíce, který mi sliboval zázraky, a v hlavě mi běžely myšlenky na další termín u kliniky estetické medicíny.

Když jsem se vracela domů tramvají číslo 22, sledovala jsem svůj odraz ve skle. Vypadala jsem mladší než většina žen mého věku. Vlasy bez šedin, pleť hladká, postava štíhlá. Ale uvnitř jsem cítila únavu, kterou žádný krém nevymaže. Doma mě čekal manžel Petr a naše dcera Klára. Petr si mě prohlédl a jen suše poznamenal: „Zase jsi byla u té doktorky?“ Přikývla jsem. „Ivano, vždyť jsi krásná i bez toho všeho,“ povzdechl si a odešel do ložnice.

Klára seděla u stolu s notebookem a ani nezvedla oči. „Mami, můžu si půjčit tvoji rtěnku?“ zeptala se po chvíli. Bylo jí teprve třináct. „Na co potřebuješ rtěnku?“ zeptala jsem se překvapeně. „Holky ve škole říkaly, že vypadám starší než ony,“ odpověděla tiše. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Co jsem jí to předala za vzor?

Večer jsem ležela v posteli a nemohla usnout. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Ivanko, žena musí být vždy upravená. Nikdy nevíš, kdo tě potká.“ Moje máma byla vždycky dokonalá – vlasy vyfoukané, nehty nalakované, tvář bez jediné vrásky. A já jsem celý život žila podle jejího vzoru. Ale teď jsem cítila, že mě to ničí.

Ráno jsem šla do práce dřív než obvykle. V kanceláři už seděl šéf – pan Novotný. „Ivano, dneska přijde nový klient. Chci, abys ho přivítala ty,“ řekl s úsměvem. Věděla jsem proč – byla jsem tvář firmy. Lidé mi často říkali, že působím mladě a energicky. Ale já už dávno necítila tu energii, kterou ode mě všichni čekali.

Po schůzce jsem se zavřela na záchodě a rozbrečela se. Ne proto, že bych byla nešťastná z práce – ale proto, že už nevím, kdo vlastně jsem. Jsem ta krásná Ivana z plakátu? Nebo unavená žena, která se bojí podívat do zrcadla bez make-upu?

Odpoledne mi volala máma: „Ivanko, přijď dneska na kávu.“ Věděla jsem, že bude zase komentovat můj vzhled. Ale šla jsem. Seděla u stolu v kuchyni, dokonale upravená jako vždycky. „Vypadáš unaveně,“ řekla místo pozdravu. „Možná by sis měla dát nějakou masku na oči.“ Mlčela jsem.

„Mami,“ začala jsem opatrně, „nepřipadá ti někdy, že je toho na nás moc? Že pořád musíme být krásné?“ Máma se zamračila: „To je život ženy, Ivanko. Když se o sebe nebudeš starat, nikdo si tě nebude vážit.“

Cestou domů jsem přemýšlela o jejích slovech. Opravdu je naše hodnota jen v tom, jak vypadáme? Proč mám pocit, že čím víc se snažím být dokonalá navenek, tím víc se rozpadám uvnitř?

Večer jsme s Petrem seděli u televize a mlčeli. Najednou řekl: „Víš, co mi chybí? Ta stará Ivana, která se smála i bez make-upu.“ Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době mi ukápla slza.

Další den ráno jsem šla do práce bez make-upu. Vlasy stažené do culíku, žádné šaty – jen džíny a svetr. Kolegyně na mě koukaly překvapeně. Jana si mě vzala stranou: „Děje se něco?“ Zavrtěla jsem hlavou: „Jen už nechci být pořád někým jiným.“

Odpoledne přišla Klára ze školy uplakaná: „Mami, holky se mi smály kvůli pihám.“ Objala jsem ji: „Víš co? Já mám pihy taky a nikdy bych je nevyměnila za žádný krém.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Začala jsem chodit na procházky bez líčení a poprvé si všímala věcí kolem sebe – vůně jara, smíchu dětí na hřišti, vlastního dechu. Petr mě začal znovu objímat tak jako dřív.

Ale tlak okolí nezmizel. Máma mi pořád volala s radami o krémech a kolegyně šeptaly za zády. Ale já už věděla, že moje hodnota není v tom, jak vypadám.

Někdy večer přemýšlím: Proč jsme my ženy naučené bát se stárnutí víc než samoty? Kdy jsme začaly věřit tomu, že krása je všechno? A co kdybychom jednou řekly dost a začaly žít podle sebe?