„Vždycky jsem si myslela, že jsem selhala jako matka“: Jak mi moje dospělá dcera změnila život

„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi taky někdy nešťastná?“ Klářin hlas zněl v kuchyni ostřeji než nůž, kterým právě krájela cibuli. Zůstala jsem stát u dřezu s rukama ponořenýma ve vodě, neschopná odpovědět. V tu chvíli se mi před očima promítl celý můj život – všechny ty roky, kdy jsem se snažila být silná, neukazovat slabost, protože jsem věřila, že to je to, co matka musí.

Klára byla vždycky jiná než ostatní děti ve třídě. Citlivá, uzavřená do sebe, často smutná. Učitelky mi říkaly: „Paní Novotná, vaše dcera je šikovná, ale měla by být víc mezi dětmi.“ Já jsem jen přikyvovala a doma se snažila Kláru přesvědčit, aby šla ven, aby si našla kamarády. Místo toho jsme se hádaly. „Ty mi vůbec nerozumíš!“ křičela na mě v pubertě. „Nikdy mě neposloucháš!“

Byla jsem sama na všechno. Manžel odešel, když bylo Kláře deset. Prý už nemůže žít s někým tak uzavřeným a věčně nespokojeným. Zůstaly jsme samy v panelákovém bytě na Jižním Městě. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla autobus do práce v pekárně. Klára se sama budila do školy, sama si chystala snídani. Když jsem přišla domů, byla už zavřená ve svém pokoji s knihou nebo sluchátky na uších.

Jednou jsem ji našla brečet na posteli. „Co se stalo?“ ptala jsem se opatrně. „Nic,“ odpověděla a otočila se ke zdi. V tu chvíli jsem měla chuť ji obejmout, ale místo toho jsem jen tiše zavřela dveře. Bála jsem se, že ji rozpláču ještě víc.

Roky plynuly a mezi námi rostla zeď mlčení. Když Klára odmaturovala a odešla studovat do Brna, cítila jsem úlevu i prázdnotu zároveň. Volaly jsme si jen zřídka. Když přijela domů na Vánoce, bylo to napjaté. „Proč jsi tak odtažitá?“ ptala jsem se jí jednou u štědrovečerní večeře. „Protože mám pocit, že tě vůbec nezajímám,“ odpověděla a odešla od stolu.

Začala jsem o sobě pochybovat. Všude kolem mě byly matky, které si s dcerami volaly každý den, chodily spolu na kávu nebo do kina. Já měla pocit, že jsem něco zásadního pokazila. Že jsem selhala jako matka.

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Jana: „Víš o tom, že Klára chodí k psycholožce?“ Zaskočilo mě to. Nevěděla jsem nic. Zavolala jsem Kláře a zeptala se jí na to přímo. „Ano, chodím,“ řekla klidně. „A proč jsi mi to neřekla?“ vyhrkla jsem. „Protože bys to stejně nepochopila.“

Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všech těch chvílích, kdy jsem mohla být lepší matkou – kdy jsem mohla víc naslouchat, víc obejmout, míň soudit a míň tlačit.

Pak přišel ten den v kuchyni. Klára přijela po dlouhé době domů a nabídla se, že mi pomůže s večeří. Seděla u stolu a najednou řekla tu větu: „Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi taky někdy nešťastná?“

Zůstala jsem stát a slzy mi začaly téct po tvářích. „Protože jsem myslela, že musím být silná kvůli tobě,“ zašeptala jsem.

Klára položila nůž a přišla ke mně. Poprvé po letech mě objala. „Já bych tě potřebovala vidět slabou,“ řekla tiše. „Abych věděla, že je to normální.“

Seděly jsme pak dlouho u stolu a povídaly si o všem – o tátovi, o samotě, o strachu i o tom, jak těžké je být matkou i dcerou zároveň. Poprvé jsme si byly blíž než kdy dřív.

Od té doby se náš vztah změnil. Voláme si častěji, někdy spolu zajdeme na procházku nebo na kávu do kavárny na náměstí. Už se nebojím přiznat, že mám špatný den nebo že něco nezvládám.

Někdy si říkám: Proč jsme si tohle všechno musely vytrpět? Proč je tak těžké mluvit o svých pocitech v rodině? Možná nejsem dokonalá matka – ale možná právě v tom je ta síla být člověkem.