Vyhozená z vlastního života: „Nejsi matka, ale prokletí“ – Můj pád a boj o syna

„Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět!“ křičel na mě Petr, když jsem stála uprostřed našeho malého bytu na Jižním Městě. V ruce jsem svírala plyšového medvěda, kterého jsem koupila našemu synovi Adamovi k pátým narozeninám. Adam seděl v koutě a tiše plakal. Petr byl rudý vzteky, jeho hlas se rozléhal po celém paneláku. Sousedi určitě poslouchali za dveřmi, ale nikdo nezasáhl.

„Za všechno můžeš ty! Kdybys nebyla taková neschopná matka, Adam by nebyl nemocný!“ Jeho slova mě bodala do srdce jako nože. Věděla jsem, že Adamova nemoc není moje vina. Narodil se s vrozenou poruchou imunity, ale Petr to nikdy nepřijal. Potřeboval někoho obvinit – a já byla po ruce.

„Péťo, prosím tě, uklidni se…“ šeptla jsem zoufale. „Adam potřebuje oba rodiče.“

„Ne! Ty už nejsi jeho matka! Jsi prokletí téhle rodiny!“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Petr mě doslova vytlačil ze dveří. Zůstala jsem stát na chodbě s medvědem v ruce a slzami v očích. Slyšela jsem, jak zamyká dveře a jak Adam volá moje jméno. Nikdy nezapomenu na ten zvuk.

První noc jsem strávila u kamarádky Jitky v Nuslích. Seděly jsme spolu v kuchyni, ona mi vařila čaj a já jen mlčky zírala do stolu. „Musíš něco dělat, Lucko,“ řekla mi tiše. „Tohle ti nemůže projít.“

Ale co jsem mohla dělat? Petr byl vždycky přesvědčivý, jeho rodiče měli známosti a já byla jen obyčejná účetní bez peněz a bez podpory. Moje vlastní matka mi do telefonu řekla: „Lucko, možná má Petr pravdu. Třeba jsi něco zanedbala.“

Tohle mě dorazilo. Celý život jsem se snažila být dobrou dcerou, manželkou i matkou. A teď mě všichni odsoudili.

Začaly týdny plné zoufalství. Petr mi zakázal vídat Adama. Nezvedal mi telefon, neodpovídal na zprávy. Když jsem přišla ke škole, kde Adam chodil do první třídy, učitelka mě požádala, abych odešla – prý na žádost otce.

Jednou večer mi Jitka podala leták s kontaktem na organizaci pomáhající matkám v nouzi. „Zkus to aspoň,“ naléhala.

Napsala jsem jim e-mail a druhý den mi zavolala paní Novotná. „Paní Lucie, nejste sama. Pomůžeme vám.“

Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději. S pomocí právničky jsem podala žádost o střídavou péči a začal nekonečný kolotoč soudů, výslechů a posudků.

Petr u soudu tvrdil, že jsem psychicky labilní a že Adamovi škodím. Přivedl svědky – svou matku a sestru – které vypovídaly proti mně. „Lucie nikdy nebyla pořádná matka,“ říkala tchyně s ledovým klidem.

Já tam stála, ruce se mi třásly a měla jsem pocit, že se každou chvíli zhroutím. Ale když soudkyně položila otázku: „Proč bojujete o svého syna?“ odpověděla jsem pevně: „Protože ho miluju víc než cokoli na světě. A protože vím, že mě potřebuje.“

Soudní znalec si Adama pozval na pohovor. Když jsem ho po dlouhé době uviděla na chodbě soudu, rozběhl se ke mně a objal mě tak silně, že jsem málem spadla.

„Mami, kdy už půjdeš domů?“ ptal se tiše.

„Brzy, broučku,“ šeptla jsem mu do vlasů a snažila se nebrečet.

Soudní tahanice trvaly skoro rok. Mezitím jsem si našla malý podnájem v Modřanech a dvě práce – přes den účetní v malé firmě, večer uklízečka v supermarketu. Každou korunu jsem šetřila na právníka a dárky pro Adama.

Moje okolí mě dál odsuzovalo. Sousedi si šeptali za zády: „To je ta, co ji vyhodil manžel…“ V práci se mnou kolegyně přestaly mluvit.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Adam je nemocný. Nechoď sem.“ Srdce mi bušilo strachy – co když je to vážné? Volala jsem do nemocnice a zjistila, že Adam je hospitalizovaný s horečkami.

Vydala jsem se tam okamžitě. U postele seděla Petrova matka a když mě uviděla, zvedla se: „Tady nemáš co dělat!“

Ignorovala jsem ji a sedla si k Adamovi. Držela jsem ho za ruku celou noc.

Ráno přišel Petr. „Co tu děláš?“ sykl.

„Jsem jeho matka,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila.

Ten den poprvé připustil, že Adam mě potřebuje stejně jako jeho otce.

Nakonec soud rozhodl o střídavé péči. Nebylo to ideální – Adam musel pendlovat mezi dvěma domovy – ale aspoň jsme byli spolu.

Dnes už je to dva roky od té noci, kdy mě Petr vyhodil z bytu. Adam je stále nemocný, ale společně to zvládáme. Náš vztah je silnější než kdy dřív.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč jsou lidé tak rychlí v odsuzování druhých? Proč je pro některé jednodušší věřit lži než hledat pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?