Vyhodila jsem syna a snachu z domu: Jsem špatná matka, nebo jsem jim konečně dovolila dospět?

„Mami, vždyť jsme ti říkali, že to bude jen na pár měsíců!“ křičel Petr, když jsem mu podávala klíče od bytu a jeho kufr stál už přede dveřmi. Lenka stála za ním, oči plné slz, a já cítila, jak se mi srdce svírá. Ale už to nešlo dál. Tři roky pod jednou střechou, tři roky slibů, že si najdou něco vlastního, tři roky hádek o neuklizenou kuchyň, nezaplacené složenky a jejich nekonečné ponocování, které mi nedalo spát.

Když Petr s Lenkou přišli tehdy poprvé, bylo to krátce po jejich svatbě. „Mami, víš, jak je to dneska těžké najít byt. Jen na chvíli, než si něco najdeme,“ prosil Petr a já, jako každá matka, jsem neměla sílu říct ne. Byla jsem ráda, že je mám nablízku. Po smrti manžela byl Petr moje jediné dítě, moje všechno. Jenže ta chvíle se protáhla na měsíce a pak na roky.

Ze začátku jsme se snažili vycházet. Já vařila večeře, Lenka mi pomáhala s nákupem, Petr občas opravil kapající kohoutek. Ale brzy začaly drobné neshody. „Mami, proč jsi mi zase přerovnala věci v lednici?“ „Lenko, mohla bys po sobě uklidit koupelnu?“ „Petře, už zase jsi nezaplatil internet!“ Každý den nové napětí. A pak přišla pandemie. Všichni jsme byli doma zavření, já pracovala z domova jako účetní pro malou firmu v Nuslích, Petr přišel o práci v restauraci a Lenka dělala home office z našeho obýváku. Byt byl malý a nervy napjaté k prasknutí.

Jednou v noci jsem slyšela jejich hádku. „Petr, tvoje máma mě dusí! Nemůžu tu dýchat!“ „A co mám dělat? Nemáme kam jít!“ Ležela jsem v posteli a brečela do polštáře. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Přitom jsem jen chtěla pomoct.

Začali jsme se míjet jako cizí lidé. Já vstávala dřív, abych se jim vyhnula v kuchyni. Oni chodili spát pozdě, abych je neviděla. Každý měsíc slibovali: „Příští měsíc už budeme pryč.“ Ale nikdy se nic nezměnilo. Peníze nebyly, práce nebyla, odvaha chyběla.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla v kuchyni rozbitý hrnek po mamince. Nikdo se nepřiznal. Byla to jen věc – ale pro mě měla cenu vzpomínek. Ten večer jsem se rozhodla. Sedla jsem si ke stolu a napsala jim dopis: „Petře a Lenko, mám vás ráda, ale už to dál nejde. Potřebujete vlastní život a já svůj klid. Do konce měsíce si prosím najděte jiné bydlení.“

Když to četli, byla jsem připravená na výbuch. Místo toho bylo ticho. Lenka brečela a Petr jen seděl s hlavou v dlaních. „Mami… kam půjdeme?“ zeptal se tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale musíte to zjistit sami.“

Následující týdny byly peklo. Lenka mi vyčítala sobectví: „Vždyť jsme tvoje rodina! Jak nás můžeš vyhodit?“ Petr se mnou nemluvil vůbec. Já chodila do práce s knedlíkem v krku a večer doma seděla v tichu prázdného bytu.

Nakonec si našli podnájem na druhém konci Prahy – malý 1+kk v paneláku na Černém Mostě. Pomohla jsem jim s balením věcí i stěhováním. Když odcházeli, Petr mě ani neobjal.

První týdny byly hrozné. Chyběli mi – i ty jejich hádky a nepořádek v kuchyni. Každý večer jsem seděla u okna a čekala na zprávu nebo telefonát. Nic nepřišlo.

A pak jednoho dne zazvonil telefon. „Mami… můžeme přijít na návštěvu?“ Byli nervózní, unavení, ale poprvé jsem viděla v jejich očích hrdost. „Zvládli jsme to,“ řekla Lenka tiše u kávy. „Není to lehké… ale jsme spolu.“

Dnes už vím, že někdy je největší láska pustit děti z hnízda – i když to bolí víc než cokoliv jiného.

Udělala jsem správně? Nebo jsem je zradila jako matka? Co byste udělali vy na mém místě?