Všechno pro přijetí: Příběh Michaly a její tchyně

„Proč jsi zase spálila ten koláč? Myslíš, že Romanovi bude chutnat něco takového?“ Tchyně paní Květoslava stála nade mnou v kuchyni a její hlas byl ostrý jako nůž. Držela v ruce plech s mým nevydařeným makovcem a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Snažila jsem se je zadržet, protože jsem věděla, že slabost je to poslední, co si můžu dovolit ukázat.

„Omlouvám se, paní Květoslavo. Udělám nový,“ zašeptala jsem a rychle jsem se otočila ke dřezu, abych skryla svůj stud. V hlavě mi zněla slova, která mi kdysi řekla máma: „Musíš být silná, Michalo. Nikdo za tebe nic neudělá.“ Ale kde mám tu sílu brát?

Bylo mi devět, když mě máma nechala u babičky v malém bytě na pražském Žižkově. „Vrátím se pro tebe, jen co si všechno vyřeším,“ slibovala. Ale nikdy už nepřišla. Babička mě měla ráda, ale byla to žena zvyklá na samotu. Její život byl tichý, spořádaný, bez dětí a bez mužů – i když byla vdaná jen krátce a svého muže pohřbila dávno předtím, než jsem se narodila.

První týdny u babičky byly jako cizina. Neznala jsem její pravidla ani její ticho. Všechno bylo jiné než v Německu, kde jsme s mámou žily. Češtinu jsem sice rozuměla, ale mluvila jsem s přízvukem a děti ve škole se mi smály. „Ty jsi Němka? Proč mluvíš tak divně?“ ptaly se mě spolužačky. Cítila jsem se jako vetřelec.

Babička mě učila vařit, prát a uklízet. „Musíš být samostatná,“ říkala často. Ale nikdy mě neobejmula, když jsem plakala v noci do polštáře. Možná se bála, že bych jí mohla připomenout vlastní ztracené dětství.

Když jsem poznala Romana, bylo mi dvacet pět. Pracovala jsem jako prodavačka v malém papírnictví na Vinohradech. Roman byl o deset let starší, rozvedený a měl syna Filipa. Zamilovala jsem se do něj rychle – byl laskavý, pozorný a uměl mě rozesmát. Poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím.

Jenže pak přišla paní Květoslava. Od začátku mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá. „Romanova bývalá žena byla doktorka,“ připomínala mi při každé příležitosti. „A ty? Prodavačka…“ Její pohled byl vždycky chladný.

Snažila jsem se jí zavděčit. Pekla jsem koláče podle jejích receptů, uklízela její byt, starala se o Filipa jako o vlastního syna. Ale nic nebylo dost dobré. „Filip potřebuje pořádnou matku,“ říkala často před Romanem.

Jednoho večera jsme seděli s Romanem v obýváku a já mu konečně řekla: „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Tvoje máma mě nenávidí.“

Roman si povzdechl: „Ona je prostě taková… Musíš ji pochopit. Táta ji opustil kvůli jiné ženě a od té doby nikomu nevěří.“

„Ale proč to musím odnášet já?“ vyhrkla jsem zoufale.

Roman mě objal: „Jsi silná holka, Michalo. Vydržíš to.“

Jenže já už nechtěla jen vydržet. Chtěla jsem být milovaná.

Jednoho dne Filip přišel domů uplakaný. „Babička říkala, že nikdy nebudu jako její pravý vnuk,“ vzlykal.

Objala jsem ho a poprvé v životě pocítila vztek místo smutku. „To není pravda, Filipe! Jsi úžasný kluk a já tě mám ráda.“

Ten večer jsem šla za paní Květoslavou. „Paní Květoslavo,“ začala jsem rozechvěle, „proč mě nemáte ráda? Co musím udělat, abyste mě přijala?“

Podívala se na mě dlouho a mlčky. Pak řekla: „Nikdy nebudeš jako ona.“

„Ale já nechci být jako ona,“ odpověděla jsem tiše. „Chci být jen sama sebou.“

Odešla jsem domů s pocitem porážky – ale i úlevy. Poprvé v životě jsem řekla nahlas to, co mě tížilo celé roky.

Od té doby už jsem se nesnažila být někým jiným. Přestala jsem péct koláče podle cizích receptů a začala vařit podle svého. S Filipem jsme chodili na procházky do Stromovky a smáli jsme se spolu.

Roman si toho všiml: „Jsi jiná… Veselejší.“

Usmála jsem se: „Možná poprvé žiju svůj život.“

Paní Květoslava mě nikdy úplně nepřijala – ale já už to nepotřebovala.

Někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké být prostě sám sebou? A kolik z nás žije život podle očekávání druhých místo toho, abychom byli šťastní? Co byste udělali vy na mém místě?