Víra mezi střepy: Jak jsem hledala sílu v Bohu během rodinné krize

„Jano! Kde jsi byla tak dlouho? Myslíš si, že si můžeš dělat, co chceš?“ křičela máma přes celý byt, zatímco já se zoufale snažila najít klíče v kabelce. Bylo mi devatenáct a právě jsem přišla z brigády v supermarketu. Věděla jsem, že doma mě čeká dusno, ale stejně mě pokaždé překvapilo, jak rychle se atmosféra dokáže změnit v bouři.

Táta seděl v obýváku, hlavu v dlaních, televize hrála potichu. Všude kolem ležely neotevřené obálky – upomínky, exekuce, výhružné dopisy. Máma byla nervózní, podrážděná a každou chvíli vybuchla. „Kdyby ses víc snažila ve škole, nemusela bych teď řešit tvoji budoucnost! Všechno je to tvoje vina!“ Její slova mě bodala jako jehly. Cítila jsem se bezmocná a provinilá, i když jsem věděla, že za tátovy dluhy nemůžu.

Ten večer jsem se zamkla v pokoji a poprvé po letech se modlila. „Bože, jestli mě slyšíš, prosím, dej mi sílu. Já už nevím, co mám dělat.“ Slzy mi tekly po tváři a já cítila, jak se ve mně mísí vztek s beznadějí. Vždycky jsem věřila v něco vyššího, ale nikdy jsem nepotřebovala víru tak zoufale jako teď.

Další dny byly jako zlý sen. Táta přišel o práci a začal pít. Máma byla čím dál víc hysterická. Jednou večer jsem slyšela jejich hádku: „Kdybys nebyl takový slaboch, nemuseli bychom teď žít v tomhle bordelu!“ Táta mlčel a já měla chuť utéct z domu. Ale kam? Kam může jít holka z malého města, když nemá peníze ani nikoho blízkého?

Začala jsem chodit do kostela. Ne proto, že bych byla zbožná, ale protože tam byl klid. Seděla jsem v lavici, dívala se na svíčky a poslouchala ticho. Jednou ke mně přišla paní Marie – stará sousedka. „Janičko, všechno bude dobré. Bůh ti dá sílu.“ Usmála se na mě a já poprvé po dlouhé době pocítila naději.

Jednoho dne máma přišla domů s pláčem. „Jano, promiň… Já už nemůžu.“ Objala mě a já cítila její zoufalství. „Já vím, mami,“ řekla jsem tiše. „Ale musíme to zvládnout spolu.“

Začaly jsme spolu vařit večeře a povídat si. O tátovi moc nemluvila – byl pořád zavřený ve svém světě. Jednou jsem ho našla sedět na balkoně s lahví rumu. „Tati… proč to děláš?“ zeptala jsem se opatrně.

Podíval se na mě zarudlýma očima. „Jano, já už nevím, jak dál. Všechno jsem zkazil.“

Sedla jsem si k němu a chvíli mlčela. „Tati… já tě mám pořád ráda. Ať se stane cokoliv.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsme spolu mluvili bez křiku nebo výčitek.

V kostele jsem našla útěchu i nové přátele. Pan farář mi jednou řekl: „Víra není o tom, že všechno bude snadné. Je to o tom vydržet i tehdy, když už nemůžeš.“ Tyhle slova mi zněla v hlavě pokaždé, když jsem měla chuť to vzdát.

Jednoho dne přišla exekutorka s papíry. Máma se zhroutila na podlahu a já musela jednat. Zavolala jsem na úřad práce kvůli tátovi, domluvila splátkový kalendář s bankou a začala hledat další brigádu. Bylo to vyčerpávající – škola přes den, práce večer a doma napětí na každém kroku.

Ale něco se změnilo. Přestala jsem se bát modlit nahlas – i když mě máma někdy slyšela a protočila oči. Začala jsem psát deník a každý večer děkovala za maličkosti: za to, že máme co jíst, že jsme spolu přežili další den.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni tři – poprvé po měsících. Táta byl střízlivý a máma uvařila svíčkovou podle babiččina receptu. Povídali jsme si o dětství, smáli se a na chvíli zapomněli na všechny problémy.

Vím, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Dluhy nezmizely a táta pořád bojuje s alkoholem. Ale už nejsem sama – mám víru, která mě drží nad vodou.

Někdy si říkám: Proč právě my? Proč musíme tolik trpět? Ale pak si vzpomenu na slova pana faráře: „Bůh nám nedává víc, než uneseme.“ Možná právě proto jsme pořád spolu.

Co byste dělali vy na mém místě? Věřili byste dál? Nebo byste to vzdali?