„Vezmeš mě k sobě?” – příběh o matce, dceři a hranicích, které nelze překročit

„Lucie, vezmeš mě k sobě?“ Její hlas se mi zaryl do srdce jako ledová jehla. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, oči zarudlé únavou a smutkem. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil do jediné otázky.

„Mami…“ vydechla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty hádky mezi ní a Petrem. Na to, jak se nikdy neshodli, jak si navzájem vyčítali každé slovo. Vždycky jsem byla mezi nimi – most, který se pomalu rozpadal pod tíhou jejich neshod.

„Já už to sama nezvládnu, Lucko,“ pokračovala tiše. „Táta je pryč, bratr v Brně… Ty jsi jediná, kdo mi zbyl.“

V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, která musí rozhodnout o osudu celé rodiny. Vzpomněla jsem si na dětství v paneláku na Jižním Městě, na to, jak mě máma vodila do školky a večer mi četla pohádky. Ale taky na to, jak byla přísná, jak mě nikdy nenechala udělat chybu bez trestu.

Petr seděl v obýváku a slyšel každé slovo. Věděla jsem to podle toho, jak se napjal jeho hlas, když zavolal: „Lucko, pojď sem na chvíli.“

Omluvila jsem se mámě a šla za ním. „To nemyslíš vážně,“ řekl potichu, ale v očích měl vztek. „Víš dobře, že to s tvojí mámou nejde. Už jednou nám málem rozbila manželství.“

„Ale je to moje máma,“ šeptla jsem zoufale. „Nemůžu ji nechat samotnou.“

„A co my? Co děti? Chceš, aby zase začala komandovat všechny kolem?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat jeho slova jako útok. Věděla jsem, že má pravdu – máma byla panovačná, všechno muselo být podle ní. Když u nás byla naposledy na týden, dcera Anička se bála jít do kuchyně bez jejího svolení.

Vrátila jsem se do kuchyně a sedla si naproti mámě. „Mami… Petr s tím nesouhlasí. Víš, že spolu nevycházíte.“

Máma se na mě podívala s bolestí v očích. „Takže mě necháš samotnou? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

Cítila jsem, jak mi stékají slzy po tváři. „Nechci tě nechat samotnou. Ale nemůžu rozbít svou rodinu.“

Nastalo dlouhé ticho. Máma se dívala z okna na šedé nebe a já měla pocit, že mezi námi vyrostla zeď.

Ten večer jsem nemohla usnout. Petr ležel vedle mě a mlčel. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co kdybychom mámu vzali k sobě? Co kdybychom jí pomohli najít pečovatelku? Co když ji nechám samotnou a něco se jí stane?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem seděla u počítače a místo tabulek viděla jen maminčiny oči plné výčitek.

Kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení. „Lucko, děje se něco?“ zeptala se opatrně.

„Máma mě prosí, abych ji vzala k sobě,“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Jana mě objala. „Tohle je těžký. Ale musíš myslet i na sebe a svou rodinu.“

Celý den jsem přemýšlela nad tím, co je správné. Večer jsem zavolala bratrovi Tomášovi do Brna.

„Tomáši, máma už to sama nezvládá,“ řekla jsem mu.

„Já vím,“ povzdechl si. „Ale já mám práci tady… A víš dobře, že s mámou to není jednoduchý.“

„Takže to mám zase všechno na sobě?“ vyjela jsem zoufale.

„Lucko, promiň… Ale ty jsi vždycky byla ta silnější.“

Zavěsila jsem a cítila jen prázdnotu.

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi volala každý večer a ptala se: „Rozmyslela sis to?“ Petr byl čím dál víc podrážděný, děti cítily napětí doma.

Jednoho dne přišla máma nečekaně k nám domů s kufrem v ruce. „Nemůžu už být sama,“ řekla jen.

Petr vybuchl: „Tohle nejde! Lucko, musíš si vybrat!“

Stála jsem mezi nimi – mezi matkou a manželem – a měla pocit, že se dusím.

Nakonec jsem mámě pomohla najít malý byt v domově s pečovatelskou službou nedaleko našeho domu. Nebylo to ideální řešení – máma mi dlouho nemohla odpustit, že jsem ji nevzala k sobě. Petr byl rád, děti byly klidnější… Ale já? Každý den mě hryzalo svědomí.

Když jsem mámu navštěvovala v jejím novém bytě, často jsme mlčely. Jednou mi řekla: „Nikdy ti to nezapomenu.“

A já si pořád kladu otázku: Udělala jsem správně? Je možné být dobrou dcerou i dobrou manželkou zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?