Věčný boj mezi sestrami: Když se rivalita přenese na další generaci

„To je neuvěřitelné! Tomáš dostal z matematiky jedničku, a to měl minulý měsíc ještě trojku. Vidíš to, mami?“ Lenka mi strká do ruky žákovskou knížku svého syna a její oči září vítězoslavně. Vím, že to není jen radost z úspěchu dítěte. Je to další bod v jejím nekonečném zápase s Martinou, její mladší sestrou.

Martina stojí opodál a tváří se, že ji to vůbec nezajímá. „Jakub už dávno počítá zlomky zpaměti,“ pronese ledabyle, aniž by zvedla oči od mobilu. Vzduch v kuchyni houstne. Obě jsou dospělé ženy, mají své rodiny, ale když jsou spolu, vrací se zpět do dětství – do těch let, kdy Lenka bojovala o každou pochvalu a Martina sbírala úspěchy s lehkostí, která Lence vždycky připadala nespravedlivá.

Sedím u stolu a snažím se najít správná slova. „Holky, vždyť jsou to jen děti… Každý je jiný, každý má svůj čas.“ Ale vím, že je to marné. Rivalita mezi nimi je jako stará rána, která nikdy pořádně nezahojila.

Vzpomínám si na jejich dětství. Lenka byla ta, která si musela všechno vydřít. Učení jí nešlo samo, kamarádky si hledala těžko. Každý úspěch byl malý zázrak. Martina byla pravý opak – ve škole jí to šlo, byla oblíbená, všechno zvládala s úsměvem. Nikdy mezi nimi nebyla otevřená válka, ale napětí bylo cítit v každém pohledu, v každé poznámce.

Když Lenka poprvé přivedla Tomáše na rodinnou oslavu, Martina už měla Jakuba – o rok staršího, sebevědomého kluka, který si okamžitě získal pozornost všech příbuzných. Lenka seděla v koutě a tiše sledovala, jak všichni obdivují Jakubovy kresby a poslouchají jeho vtipné historky ze školy. Tehdy jsem poprvé zahlédla v jejích očích ten stín – touhu po uznání, které jí vždycky unikalo.

Od té doby se jejich setkání změnila v tiché soutěžení. Kdo má chytřejší dítě? Kdo má lepší vysvědčení? Kdo chodí na víc kroužků? Každý úspěch jednoho dítěte byl pro druhou matku tichou výčitkou.

Jednou jsem zaslechla Lenkův rozhovor s Tomášem: „Musíš se snažit víc než Jakub. On je sice starší, ale ty ho můžeš dohnat.“ Tomáš se na ni díval s obavami v očích. „A co když to nezvládnu?“ zeptal se tiše. Lenka ho pohladila po vlasech: „Zvládneš to. Jsi šikovný.“ Ale já jsem v jejím hlase slyšela víc – byla to její vlastní touha být konečně lepší než Martina.

Martina naopak nikdy nenechala ujít příležitost zmínit Jakubovy úspěchy před Lenkou. „Jakub vyhrál okresní kolo olympiády,“ řekla jednou u nedělního oběda a nenápadně se podívala na sestru. Lenka sevřela rty a mlčela.

Já jsem mezi nimi jako rozhodčí bez písknutí. Snažím se být spravedlivá, ale někdy mám pocit, že jsem selhala už dávno – možná jsem měla víc povzbuzovat Lenku, možná jsem měla Martinu naučit větší pokoře.

Jednou večer mi Tomáš přišel říct dobrou noc. „Babičko, myslíš, že budu někdy lepší než Jakub?“ zeptal se mě s nadějí i strachem v hlase. Objala jsem ho a řekla: „Ty jsi jedinečný takový, jaký jsi. Nemusíš být lepší než někdo jiný.“ Ale věděla jsem, že tahle slova nestačí.

Rivalita mezi sestrami teď dusí i jejich děti. Tomáš je nervózní před každým setkáním s Jakubem, bojí se selhání. Jakub zase začíná být povýšený a posmívá se Tomášovi za každou chybu.

Nedávno došlo k hádce přímo přede mnou. „Proč musíš pořád všechno porovnávat?“ vybuchla Lenka na Martinu poté, co ta opět vychválila Jakuba za další úspěch ve škole. „Protože mám být na co hrdá!“ odsekla Martina. „A ty bys taky mohla být, kdybys nebyla pořád tak zakomplexovaná!“

Slova padala jako rány bičem. Tomáš utekl do svého pokoje a Jakub uraženě odešel na zahradu. Seděla jsem mezi svými dospělými dcerami a měla pocit naprosté bezmoci.

Po té hádce jsme spolu s Lenkou seděly dlouho do noci u čaje. „Mami,“ řekla tiše, „proč mě nikdy neměla ráda tak jako Martinu?“ Zaskočilo mě to. „To není pravda,“ odpověděla jsem upřímně. „Každou vás mám ráda jinak – podle toho, jaká jste.“ Ale Lenka jen zavrtěla hlavou.

Dny plynou a já sleduji, jak se napětí mezi mými dcerami proměňuje v tichou propast i mezi jejich syny. Přemýšlím, jestli je možné ten kruh přerušit – jestli ještě není pozdě naučit je přijímat sebe i druhé takové, jací jsou.

Někdy si říkám: Co kdybych byla jiná matka? Co kdybych dokázala lépe rozpoznat jejich potřeby? A hlavně – jak mám teď zabránit tomu, aby si Tomáš a Jakub nesli tuhle rivalitu celý život?

Možná mi poradíte vy ostatní… Dá se vůbec zastavit tenhle věčný boj mezi sourozenci? Nebo je to něco, co si každá rodina musí prožít sama?