Utíkám do práce, abych unikla manželovi: Příběh o lásce, zklamání a odvaze

„Zase jdeš tak brzy?“ ozval se za mnou podrážděný hlas mého manžela Petra, když jsem si v předsíni navlékala kabát. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě tma a já už spěchala na tramvaj. „Musím, máme poradu,“ zalhala jsem bez mrknutí oka. Ve skutečnosti jsem se těšila na ticho kanceláře, na zvuk klávesnice a na to, že aspoň na pár hodin uniknu dusnu našeho bytu v paneláku na Jižním Městě.

Ještě před rokem bych nevěřila, že budu utíkat do práce jako do úkrytu. S Petrem jsme se kdysi smáli, plánovali dovolené, hádali se jen kvůli hloupostem. Ale pak přišla pandemie, home office, jeho výpověď a najednou jsme byli pořád spolu. Každý den byl stejný: on seděl u televize, já vařila, uklízela, snažila se udržet domácnost v chodu. A když jsem přišla domů z práce, čekal mě jen jeho mlčenlivý pohled a výčitky.

„Kdybys nebyla pořád pryč, možná by nám to klapalo,“ vyčetl mi jednou večer, když jsem si dovolila přijít později kvůli kolegyni Lucii, která slavila narozeniny. „A kdybys mě aspoň jednou vyslechl, možná bych nemusela být pořád pryč,“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. V tu chvíli jsem pochopila, že už spolu nemluvíme – jen po sobě štěkáme.

Moje máma mi vždycky říkala: „Marie, manželství je dřina. Ale nesmíš v tom být sama.“ Jenže já sama byla. Kamarádky se mi postupně vzdálily – některé měly děti a jiné už neměly sílu poslouchat moje stížnosti. V práci jsem byla ta spolehlivá Marie, která všechno zvládne a nikdy si nestěžuje. Jenže uvnitř jsem byla prázdná.

Jednoho dne jsem zůstala v práci déle. Seděla jsem u počítače a zírala do monitoru, když ke mně přišel šéf – pan Novotný. „Marie, všechno v pořádku?“ zeptal se tiše. Cítila jsem, jak mi cukají koutky úst – chtěla jsem říct ano, ale místo toho jsem se rozplakala. On jen mlčky přisedl a podal mi kapesník. „Někdy je těžké být silná,“ řekl a já měla pocit, že mi někdo poprvé po dlouhé době rozumí.

Začala jsem zůstávat v práci čím dál častěji. Nešlo o přesčasy – šlo o klid. O možnost nadechnout se bez strachu z další hádky. Petr si toho všiml. „Máš někoho?“ zeptal se jednou večer s ledovým klidem. „Ne,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale možná bych měla mít aspoň sama sebe.“

Začal mě sledovat – kontroloval mi telefon, ptal se kolegů, kdy odcházím z práce. Jednou jsem našla jeho zprávy v mém e-mailu. Cítila jsem se jako vězeň ve vlastním životě. Když jsem to řekla mámě, jen povzdechla: „Musíš si to vyřešit sama, Marie.“

Jednoho rána jsem se probudila s pocitem, že už to dál nejde. Seděla jsem v kuchyni, pila studenou kávu a dívala se na Petrovou prázdnou židli. V tu chvíli mi došlo, že už spolu vlastně nejsme – jen sdílíme byt a minulost. Vzala jsem si volno v práci a šla na procházku do Hostivařského lesoparku. Tam jsem si sedla na lavičku a poprvé po dlouhé době se nadechla čerstvého vzduchu.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bála jsem se – co řeknou lidi? Co když zůstanu sama? Ale pak jsem si vzpomněla na tu prázdnotu doma a na to, jak se mi ulevilo v kanceláři mezi papíry a šanony. Možná je lepší být sama než osamělá ve vztahu.

Když jsem to Petru oznámila, rozzuřil se. „Tohle mi nemůžeš udělat! Po tolika letech!“ křičel a já cítila strach i úlevu zároveň. „Už to nejde dál,“ řekla jsem tiše. „Chci žít, ne přežívat.“

Následovaly týdny plné hádek, vyčítání a mlčení. Máma mi nabízela azyl v jejím malém bytě v Nuslích. Kamarádka Jana mi pomáhala s papíry na úřadech. V práci mě podrželi – pan Novotný mi dal volno a kolegyně Lucie mě pozvala na víno.

Teď sedím ve svém novém podnájmu – malý pokoj s výhledem na Vltavu. Je tu ticho, které už není děsivé, ale osvobozující. Občas mám strach z budoucnosti – z toho, jestli zvládnu být sama. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju svůj život.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě žije podobný příběh? Kolik z nás utíká do práce jen proto, aby nemusely domů? A proč je tak těžké najít odvahu začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?