Uši, které slyší víc: Příběh o odvaze a přijetí

„Hele, Dumbo jde! Pozor, ať neodletí!“ ozvalo se za mnou na chodbě, když jsem si v pondělí ráno sundával bundu. Zase. Už ani nevím, kolikrát jsem tohle slyšel. Kluci ze sedmé třídy, hlavně Petr a jeho parta, si mě vyhlédli jako snadný terč. Mám velké uši. Opravdu velké. Máma říká, že je to rodinné dědictví po dědovi, ale ve škole je to spíš prokletí.

Snažil jsem se je schovat pod čepici nebo si nechával narůst delší vlasy, ale stejně to nepomáhalo. Každý den jsem chodil do školy s knedlíkem v krku a přál si být neviditelný. „Matěji, nenech se tím rozhodit,“ říkala mi máma večer u večeře, když viděla, jak se v talíři jenom nimrám. Táta jen mlčky přikyvoval, ale viděl jsem v jeho očích smutek i bezmoc.

Jednou jsem přišel domů s roztrženým tričkem a modřinou na ruce. „Co se stalo?“ ptala se máma vyděšeně. „Nic,“ zalhal jsem a zavřel se v pokoji. Slyšel jsem, jak se s tátou hádají v kuchyni. „Musíme s tím něco dělat! Takhle to dál nejde!“ křičela máma. Táta jen tiše odpověděl: „A co chceš dělat? Přestěhujeme se? Nebo ho budeme vozit do jiné školy?“

Další den jsem seděl na lavičce před školou a přemýšlel, jestli by bylo lepší prostě už nikdy nepřijít. Najednou si ke mně přisedla Anička z vedlejší třídy. „Nevšímej si jich,“ řekla tiše. „Jsou to blbci.“ Usmála se na mě a já poprvé za dlouhou dobu cítil, že nejsem úplně sám.

Ale šikana pokračovala. Petr mi jednou před celou třídou strhl čepici z hlavy a všichni se smáli. „Matěji, proč máš tak velký uši?“ napodoboval mě posměšně. Učitelka dělala, že nic nevidí. Večer jsem brečel do polštáře a přál si být někým jiným.

Jednoho dne přišla máma s nápadem: „Matěji, co kdybychom zašli na konzultaci k doktoru Novotnému? Je to plastický chirurg, možná by ti mohl pomoct.“ Nejdřív jsem byl proti. Připadal jsem si jako slaboch, že musím něco měnit na svém těle jen kvůli ostatním. Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty dny plné strachu a ponížení.

Když jsme seděli v čekárně u doktora Novotného, měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Doktor byl milý a všechno mi vysvětlil: „Je to jednoduchý zákrok, Matěji. Za pár hodin budeš doma.“ Máma mě držela za ruku a já kývl.

Operace proběhla rychle. Když jsem se podíval do zrcadla, skoro jsem se nepoznal. Uši už mi netrčely do stran jako dřív. Ale uvnitř jsem měl pořád strach – co když to stejně nepomůže? Co když si najdou něco jiného?

První den ve škole po zákroku byl zvláštní. Nikdo si mě moc nevšímal. Petr si mě prohlížel od hlavy k patě a pak jen pokrčil rameny: „No jo, tak už nejsi Dumbo.“ A odešel. Ostatní jako by najednou ztratili zájem.

Začal jsem se víc bavit s Aničkou a dalšími spolužáky. Najednou jsem měl pocit, že můžu být sám sebou. Ale pořád mě trápilo, jestli jsem udělal správně. Máma byla šťastná, táta mi poprvé po dlouhé době dal pusu na čelo: „Jsem na tebe pyšný.“

Jednou večer jsme seděli s mámou na balkoně a ona mi řekla: „Víš, Matěji, nejde o ty uši. Jde o to, jaký jsi uvnitř.“ Přemýšlel jsem o tom dlouho do noci.

Dnes už vím, že změna vzhledu mi pomohla najít odvahu postavit se sám za sebe. Ale největší bitvu jsem vyhrál uvnitř – naučil jsem se přijmout sám sebe.

Někdy si říkám: Kdybych měl znovu možnost volby, šel bych do toho znovu? Nebo bych radši bojoval za to, aby mě ostatní přijali takového, jaký jsem? Co byste udělali vy?