Ultimátum od tchyně: Příběh Emy z Prahy, která musela volit mezi sebou a rodinou

„Tak si vyber, Emo. Buď já, nebo tvoje rodina.“ Slova, která mi moje tchyně, paní Novotná, vyřkla do tváře v naší malé kuchyni na Žižkově, mi rezonují v hlavě dodnes. Stála tam, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdé jako sklo. Můj muž Petr seděl u stolu, pohled upřený do hrnku s kávou, neschopen se na mě podívat. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v takové situaci. Když jsem před pěti lety poznala Petra na festivalu v Karlíně, byl to nejlaskavější muž, jakého jsem kdy potkala. Jeho rodina mi připadala jako z jiného světa – tradiční, soudržná, možná trochu přísná, ale vždy ochotná pomoci. Jenže časem jsem zjistila, že ochota pomáhat má svou cenu. A ta cena byla moje vlastní svoboda.

První roky našeho manželství byly krásné. S Petrem jsme si zařídili malý byt, plánovali jsme děti a těšili se na společnou budoucnost. Jenže pak přišla nemoc jeho otce a paní Novotná se k nám nastěhovala „dočasně“. Z dočasnosti se staly dva roky. Dva roky, během kterých jsem přestala být paní svého domova.

„Ema neumí vařit svíčkovou,“ říkávala tchyně s úšklebkem před Petrovými příbuznými. „Za nás by tohle neprošlo.“ Snažila jsem se to brát s nadhledem, ale její poznámky byly čím dál ostřejší. Kritizovala, jak věším prádlo, jak vychovávám naši malou dceru Aničku, dokonce i to, jak mluvím s Petrem.

Jednoho večera jsem přišla domů později z práce – zdržela mě porada. Tchyně seděla v obýváku a čekala na mě. „To je dneska normální? Že matka přijde domů až po sedmé?“ zeptala se hlasem, který byl ledově klidný. „Anička už spí a ty jsi tu nebyla.“

„Měla jsem práci,“ odpověděla jsem unaveně.

„Práce! Rodina je důležitější než nějaká kancelář!“ zasyčela a já cítila, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc.

Petr mlčel. Vždycky mlčel. Když jsem mu později řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „Je to moje máma. Co mám dělat?“

Začala jsem být podrážděná i na Aničku. Každé ráno jsem vstávala s pocitem viny a večer usínala s hlavou plnou výčitek. Přestala jsem se smát, přestala jsem mít chuť žít. Moje kamarádka Jana si toho všimla: „Emo, ty jsi úplně jiná. Kde je ta holka, co se nebála říct svůj názor?“

Jednoho úterního večera to prasklo. Tchyně přišla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem telefonovala s mámou.

„Mami, já už fakt nevím…“ šeptala jsem do telefonu.

„Co nevíš?“ skočila mi do řeči paní Novotná.

„To není vaše věc,“ odsekla jsem poprvé v životě ostřeji.

„Ale je! Tady žiju! A jestli ti to vadí, tak si vyber – buď já zůstanu a bude klid, nebo odejdu a Petr půjde se mnou!“

V tu chvíli vešel Petr. „Mami…“ začal nejistě.

„Ne! Už toho mám dost! Ema mě tu nechce! Tak ať si vybere!“

Stála jsem tam mezi dvěma světy – mezi svou touhou po klidu a mezi strachem ze samoty. Podívala jsem se na Petra. Mlčel. Jako vždycky.

„Tak dobře,“ řekla jsem tiše. „Vyberu si sebe.“

Ticho bylo ohlušující. Tchyně zbledla a Petr konečně zvedl hlavu: „Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že už takhle dál nemůžu žít. Jestli máš pocit, že tvoje máma je důležitější než my dva s Aničkou… tak možná opravdu patříš k ní.“

Tchyně začala plakat a vyběhla z kuchyně. Petr tam stál jako opařený.

Následující týdny byly peklo. Petr byl naštvaný, tchyně uražená a Anička zmatená z napjaté atmosféry doma. Přesto jsem poprvé po dlouhé době cítila úlevu – konečně jsem řekla nahlas to, co mě dusilo celé měsíce.

Jednoho dne přišla Jana s lahví vína: „Jsem na tebe pyšná. Ne každá by to dokázala.“

Ale já si nebyla jistá, jestli je na co být pyšná. Petr se odstěhoval k matce a já zůstala sama s Aničkou v našem bytě. Bylo to těžké – finančně i psychicky. Ale začala jsem znovu dýchat.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct dost i za cenu bolesti. Že štěstí není samozřejmost a že rodina není jen o krvi, ale hlavně o respektu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla radši mlčet a trpět dál? Co byste udělali vy na mém místě?