Týden bez spánku: Jak mi zmizel manžel a můj život se obrátil vzhůru nohama

„Kde je táta?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Hlas malé Aničky mě bodl přímo do srdce. Byla středa, třetí den, co se Petr nevrátil domů. Seděla jsem na posteli, v ruce hrnek studené kávy, a snažila se vymyslet odpověď, která by sedmileté holčičce nezlomila srdce.

„Šel do práce, zlatíčko. Vrátí se brzy,“ zalhala jsem, i když jsem sama nevěřila ani slovo. Petrův mobil byl vypnutý, jeho věci zůstaly na místě, ale on byl pryč. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – nehoda, útěk, milenka? Nebo prostě už nemohl dál?

Ten týden začal jako každý jiný. Pondělní ráno, Petr vstal dřív než já, připravil Aničce svačinu a políbil mě na čelo. „Dneska přijdu dřív, slibuju,“ řekl a já mu věřila. Jenže večer se nevrátil. Ani v úterý. Telefon nezvedal, na zprávy neodpovídal.

Máma přijela hned ve středu ráno. „Musíš být silná, Martino. Kvůli Aničce. Petr byl vždycky citlivý, víš to. Možná prostě potřebuje čas.“ Její slova mě rozčilovala. Vždycky ho omlouvala. Když jsme měli krizi po narození Aničky a Petr začal utíkat do hospody, máma říkala, že je to jen období. Když přišel o práci a tři měsíce se válel doma, prý byl jen unavený. Ale co když tentokrát prostě odešel?

Večer jsem seděla v kuchyni, Anička už spala, a máma si nalila druhou skleničku vína. „Marti, musíš si přiznat, že jste spolu nebyli šťastní. Petr byl poslední dobou zlomený. Viděla jsem to na něm.“

„A co já?“ vybuchla jsem. „Já jsem nebyla zlomená? Myslíš, že je jednoduché všechno táhnout sama? Práce, dítě, domácnost… Petr se stáhl do sebe a já jsem musela být ta silná. A teď? Teď jsem tu úplně sama.“

Máma mlčela. Věděla, že mám pravdu, ale stejně pořád hledala omluvy pro Petra. Vždycky byl její oblíbenec. Já byla ta praktická, co všechno zvládne.

Další noc jsem nespala. Ležela jsem v posteli, poslouchala ticho bytu a přemýšlela, kde je. Jestli je v pořádku. Jestli na nás myslí. Nebo jestli už začal nový život někde jinde.

Ve čtvrtek jsem šla na policii. „Dospělý muž má právo odejít,“ řekl mi policista s unaveným pohledem. „Pokud nemáte podezření na trestný čin, můžeme ho jen evidovat jako pohřešovaného.“ Cítila jsem se bezmocná.

V pátek přišel dopis. Obyčejná obálka, rukou napsaná adresa. Uvnitř krátký vzkaz: „Marti, promiň. Potřebuju čas. Postarej se o Aničku. Petr.“

Zírala jsem na papír a cítila směs vzteku, smutku a úlevy. Žije. Ale nechal nás tu samotné.

Máma mě objala. „Vidíš? Potřeboval pauzu. Vrátí se.“

Ale já už tomu nevěřila. Celý víkend jsem přemýšlela o našem vztahu. O tom, jak jsme se odcizili. Jak jsme spolu přestali mluvit. Jak jsem se snažila všechno zvládnout sama, protože Petr byl pořád unavený, smutný nebo naštvaný.

V neděli večer jsem seděla s Aničkou u stolu a kreslily jsme obrázky. „Mami, kdy přijde táta?“ zeptala se znovu.

Podívala jsem se jí do očí a poprvé jsem nelhala: „Nevím, Aničko. Ale my to spolu zvládneme.“

Ten týden bez spánku mě změnil. Uvědomila jsem si, že nemůžu čekat, až se Petr vrátí a všechno napraví. Musím začít žít pro sebe a pro Aničku.

Ale pořád mi v hlavě zní otázka: Proč odešel? Bylo to opravdu jen tím, že byl zlomený? Nebo jsme oba něco přehlédli? Co myslíte vy – může člověk odejít jen tak, nebo je za tím vždycky něco víc?