Tři měsíce ticha: Proč jsem přestala mluvit s mámou a nevím, jestli to někdy změním

„Zase jsi mi neposlala peníze na léky! Co si o sobě myslíš? Jsem tvoje matka!“ slyším její hlas v hlavě, i když už tři měsíce nezazněl v telefonu. Sedím na balkoně našeho bytu v Brně, je chladný dubnový večer a já se dívám do tmy. V ruce svírám mobil, kde je máma zablokovaná na WhatsAppu, Messengeru i v SMS. Přesto mám pocit, že její hlas nikdy nezmizí.

Petr přijde za mnou, opře se o zábradlí a chvíli mlčí. „Měla bys jí zavolat,“ řekne tiše. „Je to tvoje máma.“

„To není tak jednoduché,“ odpovím a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. „Ty nevíš, co všechno mi udělala.“

Petr si povzdechne. „Já vím, že to bylo těžké. Ale nemůžeš ji ignorovat navždy.“

Vzpomínky na dětství se mi derou do mysli jako proud ledové vody. Máma byla vždycky silná osobnost – nebo spíš diktátor. Otec odešel, když mi bylo devět, a ona zůstala sama se mnou a mladším bratrem Honzou. Všechno muselo být podle ní: co budu studovat, s kým se budu kamarádit, kdy přijdu domů. Když jsem si v osmnácti našla první lásku, zakázala mi ho vidět. Když jsem chtěla jít na vysokou do Prahy, vyhrožovala, že se zabije.

Pořád jsem měla pocit viny. Že nejsem dost dobrá dcera. Že ji zrazuju. A ona to uměla využít. „Kdybys mě měla ráda, pomohla bys mi,“ říkala často. Po škole jsem zůstala v Brně, abych byla blízko ní. Práci jsem si našla až po jejím schválení. Když jsem si našla Petra, nesnášela ho od první chvíle.

„Ten ti zničí život,“ tvrdila. „Je to obyčejný úředník, nikdy tě nebude umět zabezpečit.“

Ale já jsem Petra milovala. Po dvou letech jsme se vzali a koupili si byt na hypotéku. Máma to brala jako zradu. Přestala se mnou mluvit na měsíc – tehdy poprvé.

Jenže pak přišly její zdravotní problémy. Cukrovka, vysoký tlak, deprese. Začala mi volat každý den: „Potřebuju peníze na léky.“ „Nemám co jíst.“ „Jsem sama.“ A já posílala peníze, nakupovala jí online potraviny, platila nájem jejího bytu na Vinohradech.

Když jsem otěhotněla, doufala jsem, že se všechno změní. Že bude chtít být babičkou a bude šťastná. Ale místo toho mi vyčetla, že dítě je chyba. „Nemáš na to čas ani peníze,“ říkala mi do očí.

Po porodu byla ještě horší. Kritizovala všechno: jak kojím, jak malou oblékám, jak bydlíme. Jednou mi dokonce řekla: „Jsi hrozná matka. Chudák ta holčička.“

Ten den jsem poprvé uvažovala, že ji odstřihnu úplně.

Ale trvalo to ještě dva roky. Dva roky výčitek, manipulací a slz. Pak přišel ten poslední telefonát.

„Jestli mi teď hned nepošleš peníze, už tě nechci nikdy vidět!“ křičela do telefonu.

A já jsem najednou pocítila klid. Zavěsila jsem a zablokovala ji všude. Od té doby jí platím jen nájem a objednávám potraviny přes Rohlík – nic víc.

Petr mě podporoval první týdny. Ale teď už mu to přijde moc dlouhé.

„Co když se jí něco stane?“ ptá se mě večer v posteli.

„To není moje vina,“ odpovídám tvrději, než bych chtěla.

„Ale budeš si to vyčítat.“

Nevím. Možná ano.

Bratr Honza se mnou nemluví – prý jsem mámu opustila a on teď musí všechno řešit sám. Jenže on nikdy nebyl terčem jejího vzteku tak jako já.

Někdy mám chuť jí napsat – třeba jen krátkou zprávu: „Jsem v pořádku.“ Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky bolesti a zase to nejde.

V práci se tvářím silně, ale uvnitř mě to žere. Kolegové řeší běžné starosti – hypotéku, školku pro děti, dovolenou u moře – a já přemýšlím, jestli je normální nenávidět vlastní matku.

V neděli jdeme s Petrem a malou Aničkou do Lužánek na hřiště. Dívám se na ostatní rodiny – maminky s dcerami, které se smějí a objímají – a cítím závist i smutek zároveň.

Petr mě obejme kolem ramen: „Možná bys jí mohla dát ještě jednu šanci.“

Mlčím. V hlavě mi běží otázky: Co když už nikdy nebude líp? Co když ji jednou budu potřebovat já?

A pak si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy jsem potřebovala ji – a ona tam nebyla.

Možná je lepší žít bez ní.

Ale proč to tak bolí?

Někdy přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo vás celý život jen ničil? Nebo je lepší chránit sebe i za cenu samoty? Co byste udělali vy?