Tři měsíce ticha: Když vlastní matka zůstane za zdí

„Tak už jí to konečně napiš, že ji nechceš vidět!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi ruce třásly vztekem i zoufalstvím. Byla půlnoc, venku pršelo a já seděla na podlaze v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně. Můj muž Petr stál opodál, opřený o lednici, a mlčky mě pozoroval. V očích měl smutek i únavu. „Martino, tohle už přece nemůže takhle pokračovat,“ řekl tiše. Ale já jsem v tu chvíli slyšela jen vlastní tep v uších.

Moje máma, Jana, byla vždycky silná osobnost. Nikdy se nebála říct svůj názor, i když to bolelo. Když jsem byla malá, obdivovala jsem ji za to. Ale teď, ve svých čtyřiatřiceti, jsem si uvědomila, že její slova jsou často jako jedovaté šípy. Poslední kapka přišla v den, kdy mi máma přišla „pomoci“ s úklidem před Vánoci. Místo pomoci mi vyčetla každý drobek na podlaze, každou skvrnu na ubrusu a nakonec mi řekla, že jsem špatná matka, protože naše dcera Anička (6 let) ještě neumí zavázat tkaničky.

Ten den jsem poprvé v životě křičela na vlastní matku. „Dost! Už toho mám dost! Nechci tě tu!“ vyletělo ze mě. Máma se urazila a odešla. Od té doby jsme spolu nepromluvily.

První týdny byly zvláštní. Bylo ticho. Nikdo mi nepsal zprávy typu „Nezapomeň koupit Aničce vitamíny“ nebo „Máš doma dost mléka?“. Nikdo mi nevolal v neděli ráno s otázkou, proč ještě nejsem vzhůru. Cítila jsem úlevu i prázdno zároveň.

Jenže pak přišly výčitky. Petr se mě snažil přesvědčit, abych jí aspoň napsala. „Víš, jak je sama? Táta už není a brácha je v Praze…“ Ale já jsem byla neoblomná. Zablokovala jsem ji na WhatsAppu, Facebooku i telefonu. Jediné, co jsem jí nechala, bylo placení nájmu a objednávka základních potravin přes Rohlík – mouka, olej, cukr. Nic víc.

Petr se mnou o tom začal mluvit čím dál častěji. „Marti, co když se jí něco stane? Co když bude potřebovat pomoct?“ ptal se jednou večer, když jsme seděli u televize a Anička už spala. „A co když já potřebuju pomoct?“ vyjela jsem na něj. „Celý život mi jen ubližuje! Nikdy nejsem dost dobrá! Proč bych měla být ta, kdo ustoupí?“

Vzpomínám si na jednu noc, kdy jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli a přemýšlela nad tím, jak jsme se s mámou dostaly až sem. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak mě učila jezdit na kole v Lužánkách, jak mi pletla svetry a jak mě objímala po každém pádu. Ale pak přišla puberta a všechno se změnilo. Máma byla přísná, kontrolovala mě na každém kroku a nikdy neuznala mé úspěchy. Když jsem si našla Petra, nelíbilo se jí to. Když jsme se vzali a narodila se Anička, měla ke všemu připomínky.

Jednou jsem slyšela mámu říkat své kamarádce: „Martina nikdy nebude taková matka jako já.“ Ta věta mě pronásleduje dodnes.

Petr mi navrhl rodinnou terapii. „Myslím to vážně,“ řekl jednou ráno u snídaně. „Měli bychom to zkusit – kvůli Aničce.“ Jenže já mám strach. Co když máma nikdy nepochopí, jak moc mi její slova ubližují? Co když se nikdy nezmění?

Jednoho dne mi přišel dopis – rukou psaný, s rozklepaným písmem. Poznala jsem mámin rukopis hned. Otevřela jsem ho až večer, když Petr odešel s Aničkou ven. Stálo tam:

„Martino,

nevím, co mám dělat. Chybíš mi ty i Anička. Vím, že jsem byla tvrdá a možná i nespravedlivá. Ale mám tě ráda a bojím se, že tě ztratím navždy.

Máma.“

Seděla jsem dlouho u stolu a brečela. Poprvé za ty tři měsíce jsem si připustila, že i ona může cítit bolest a strach.

Druhý den jsem šla za Petrem do pracovny a ukázala mu dopis. Mlčky mě objal.

„Co teď?“ zeptal se tiše.

Nevím. Opravdu nevím.

Možná je čas udělat první krok. Možná je čas odpustit – nebo aspoň zkusit pochopit.

Ale jak se dá začít znovu s někým, kdo vám tolikrát ublížil?

Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste to zvládli? Je vůbec možné odpustit vlastní matce?