Tři děti za rok – Jak přežít, když se vám život rozpadá pod rukama?

„To snad nemyslíš vážně, Anno! Tři děti za rok? Co si o tobě lidi pomyslí?“ slyšela jsem matčin hlas, ostrý jako břitva, když jsem jí oznámila, že čekám třetí dítě. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tu tíhu chvíle.

„Mami, já vím, že to není ideální… Ale co mám dělat? Děti za nic nemůžou,“ snažila jsem se šeptem bránit. V očích jsem měla slzy, ale nechtěla jsem je pustit ven. Už tak jsem byla dost slabá.

Moje první dcera Eliška se narodila v lednu. Byla jsem tehdy ještě s Petrem, jejím otcem. Myslela jsem si, že všechno zvládneme. Jenže Petr odešel hned po porodu. Prý na to není připravený. Zůstala jsem sama s novorozenětem a s pocitem, že mě někdo vytrhl z bezpečí a hodil do ledové vody.

V březnu jsem zjistila, že čekám další dítě. Tentokrát s Tomášem, kterého jsem poznala na brigádě v supermarketu. Byla to krátká známost – útěk před samotou a bolestí. Když jsem mu to řekla, jen se zasmál: „To není možný, Anno. To není moje.“ A zmizel.

Třetí těhotenství přišlo v létě. To už jsem byla úplně na dně. Nevěděla jsem, jak dál. Otec dítěte byl jen tvář z jedné letní noci, jméno už si ani nepamatuju. Byla jsem zoufalá, unavená a připadala si jako nejhorší člověk na světě.

Rodina mě odsoudila. Matka mi přestala volat, sestra mě pomlouvala po celé vesnici u Vyškova, kde jsme vyrůstaly. „Anna je ostuda rodiny,“ šeptaly sousedky na návsi. Přestala jsem jezdit domů. Kamarádky se rozprchly – prý nemají čas na moje problémy.

Každý den byl boj. Eliška plakala celé noci, já byla těhotná a neměla sílu vstát z postele. Sociálka mi vyhrožovala odebráním dětí, protože jsem nezvládala domácnost. Peníze docházely, jídlo taky. V létě jsem chodila do charity pro balíčky s plenkami a mlékem.

Jednou večer, když už jsem nevěděla kudy kam, jsem seděla na balkoně a dívala se na šedé paneláky kolem sebe. „Proč já? Co jsem komu udělala?“ ptala jsem se sama sebe nahlas. V tu chvíli Eliška začala křičet z postýlky a já musela jít dál.

Když se narodil druhý syn Matyáš, byla jsem už otupělá. Porod proběhl rychle, v porodnici se mnou nikdo nebyl. Sestřička mi podala dítě do náruče a já cítila jen prázdnotu a strach.

„Nebojte se, zvládnete to,“ řekla mi starší paní na pokoji. „Já měla čtyři děti sama a dneska jsou ze mě babička.“

Ta slova mi zněla v hlavě celé týdny. Možná to přece jen zvládnu? Ale jak?

Doma mě čekal chaos – dvě malé děti, žádná pomoc. Noci byly nekonečné – jedno dítě plakalo hlady, druhé mělo horečku. Já neměla čas ani se najíst nebo umýt vlasy.

Když přišel podzim a já zjistila třetí těhotenství, zhroutila jsem se úplně. Seděla jsem u doktorky a brečela: „Já už nemůžu…“

„Máte právo být unavená,“ řekla mi tiše doktorka Novotná. „Ale ty děti vás potřebují.“

Začala jsem chodit k psycholožce na doporučení sociální pracovnice. Poprvé v životě jsem mohla mluvit o svém strachu a hanbě bez odsudků.

„Proč si myslíte, že si nezasloužíte pomoc?“ ptala se mě psycholožka.

Nevěděla jsem odpověď. Možná proto, že mi celý život říkali, že musím být silná sama.

Třetí dítě – dcera Kristýnka – přišla na svět v prosinci. Byla drobná a tichá. Když mi ji dali do náruče, poprvé po dlouhé době jsem pocítila něco jako klid.

Začala jsem si psát deník – každý den pár vět o tom, co jsme zvládli: „Dneska jsme šli ven.“ „Dneska jsme se smáli.“ „Dneska jsme přežili.“

Pomalu se věci začaly měnit. Našla jsem skupinu maminek na Facebooku – některé byly taky samy. Sdílely jsme rady i slzy.

Jednou mi jedna z nich napsala: „Jsi silnější, než si myslíš.“

Začala jsem věřit, že to zvládnu. Ne kvůli sobě – kvůli dětem.

Rodina mě stále nebere zpět mezi sebe. Ale už mě to tolik nebolí.

Někdy večer sedím u postýlek svých tří dětí a dívám se na ně, jak spí. Přemýšlím: „Co jim jednou řeknu o tomhle roce? Jak jim vysvětlím, proč jsme byly samy?“

Možná jim řeknu pravdu: že někdy je život těžký a nespravedlivý. Ale že i když vás všichni opustí, můžete najít sílu jít dál.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je možné odpustit rodině, která vás nechala ve štychu? A kde hledat sílu pokračovat dál, když už žádná nezbývá?