Ticho po bouři: Příběh jedné snachy a jejího boje s tchyní

„Věra, proč jsi zase spálila ten guláš? Vždyť tohle by nejedl ani pes!“ ozýval se hlas paní Jarmily, mé tchyně, přes celý byt. Stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz naskrz. Můj muž Petr seděl u stolu, díval se do talíře a mlčel. V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit a utéct. Ale neudělala jsem to. Zůstala jsem, protože jsem věřila, že rodina je víc než pár spálených jídel a zraňujících slov.

Takových večerů bylo v našem bytě na pražském sídlišti nespočet. Tchyně k nám chodila skoro denně – prý aby nám pomohla, ale já to vnímala spíš jako kontrolu. Každý můj krok komentovala, každý můj pokus o výchovu dětí zpochybňovala. „Tohle bys měla dělat jinak, Věro. Já jsem vychovala Petra bez plínek a podívej, jaký je z něj chlap!“ říkávala s úsměvem, který byl všechno, jen ne laskavý.

Petr nikdy neřekl ani slovo na mou obranu. Když jsem mu večer v ložnici šeptala: „Proč se mě nikdy nezastaneš?“, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nech to být.“ Ale já to nemohla nechat být. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí hořkost a smutek. Děti si začaly všímat napětí doma. Malá Anička se mě jednou zeptala: „Mami, proč je babička na tebe pořád zlá?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne přišla Jarmila s tím, že bych měla změnit práci. „Ta tvoje knihovna? To je pro ženskou ztráta času. Měla bys být doma s dětmi a vařit pořádné jídlo.“ Ten večer jsem se rozplakala. Petr mě objal, ale zase nic neřekl. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Pak přišla nemoc. Tchyně začala být slabší, už k nám nechodila tak často. Přesto i z nemocničního lůžka dokázala kritizovat: „Věro, nezapomeň zalít kytky! A hlavně nezapomeň, že Petr má rád svíčkovou tak, jak ji dělám já.“

Když Jarmila zemřela, bylo mi zvláštně smutno. Ne proto, že bych ji měla ráda – ale protože skončila jedna éra mého života. Doma zavládlo ticho. Najednou nikdo nekritizoval moje vaření ani výchovu dětí. Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco nevyřčeného.

Jednoho večera jsme seděli u kuchyňského stolu – toho stolu, kde se odehrávaly všechny naše hádky i tiché večeře plné napětí. Petr dlouho mlčel, pak najednou řekl: „Vím, že jsi měla pravdu. Promiň, že jsem tě nikdy nebránil. Bál jsem se mámy.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk. Tolik let jsem čekala na obyčejné přiznání a omluvu. Najednou jsem nevěděla, co říct. Jen jsem mu stiskla ruku a rozplakala se.

Začali jsme spolu mluvit o všem, co jsme za ta léta potlačovali. Petr mi vyprávěl o svém dětství – o tom, jak ho matka vychovávala pevnou rukou a jak se vždycky bál jí odporovat. „Byl jsem zbabělec,“ řekl tiše. „Ale teď už nechci být.“

Začali jsme spolu chodit na procházky do Stromovky, povídali si o dětech, o práci i o tom, co nás trápí. Děti byly šťastnější – doma bylo najednou víc smíchu než dřív.

Ale někdy mě přepadne smutek a vztek zároveň. Proč jsme si to všechno museli vytrpět? Proč mi Petr nepomohl dřív? Proč tolik českých rodin žije ve stínu dominantních matek a mlčících manželů?

Jednou večer u vína jsem se Petra zeptala: „Myslíš, že by to bylo jiné, kdyby tvoje máma žila dál?“ Podíval se na mě a řekl: „Nevím. Ale už bych tě nenechal samotnou.“

A tak žijeme dál – s jizvami na duši, ale i s novou nadějí. Učíme se odpouštět sobě i druhým.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku prožívá totéž co já? Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? Máme právo na štěstí i za cenu konfliktu?

Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste? Nebo byste odešli?