Ticho na narozeninách: Příběh matky, která ztratila dceru zaživa

„Mami, prosím tě, nechoď tam. Petr by se zlobil.“ Ta věta mi zněla v hlavě celý den. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem krájela chleba. Bylo ráno, začátek jara, a já věděla, že dnes má Marika narozeniny. Moje jediná dcera. Moje všechno. Ale pozvánka nepřišla. Už třetí rok po sobě.

Vzpomínám si, jak jsem ji držela v náručí, když byla malá. Po smrti mého muže, když Marice nebylo ještě ani deset, jsme byly jen my dvě proti světu. Byla to hodná holka – vždycky pomohla, nikdy nezlobila. Ve škole měla samé jedničky a já byla pyšná. Všichni říkali: „Aleno, máš štěstí, že máš takovou dceru.“ Jenže štěstí je vrtkavé.

Když Marika začala chodit s Petrem, byla jsem ráda. Petr byl slušný kluk z dobré rodiny, pracoval jako elektrikář v místní firmě. Jenže časem jsem si všimla, že Marika je jiná. Uzavřenější. Méně se smála. Když jsem se ptala, co se děje, vždycky jen mávla rukou: „To nic, mami.“

Po svatbě se odstěhovali do paneláku na druhém konci města. Volala jsem jí často, ale většinou mi nezvedala telefon. Když už jsme spolu mluvily, bylo to krátké a povrchní. „Mami, nemám čas.“ „Mami, musím jít.“

A pak přišel ten den před třemi lety. Ztratila jsem práci v knihovně – šetřilo se a já byla nejstarší. Najednou jsem měla spoustu volného času a nikdo o něj nestál. Marika mi řekla: „Mami, musíš si najít nějaký koníček.“ Ale jaký koníček má smysl, když nemáte s kým ho sdílet?

Letos na jaře jsem si řekla, že jí aspoň zavolám a popřeju jí všechno nejlepší. Zvedla to až na třetí zazvonění.

„Ahoj Mariko, všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla jsem co nejveseleji.

„Děkuju, mami,“ odpověděla tiše.

„Chtěla jsem ti přinést dort…“

Chvíli bylo ticho.

„Mami, prosím tě… Petr by se zlobil. Nechci doma dusno.“

Cítila jsem slzy v očích. „Ale vždyť jsem tvoje máma…“

„Já vím. Ale teď to nejde.“

Zavěsila dřív než obvykle.

Seděla jsem u stolu a dívala se na starou fotku nás dvou z dovolené na Lipně. Marika měla copánky a smála se na celé kolo. Kde je ta holčička? Co se stalo mezi námi? Proč mě její muž tak nesnáší? Nikdy jsme se nepohádali – aspoň ne do očí.

Vzpomněla jsem si na jeden večer před lety. Bylo jí asi patnáct a přišla domů později než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a čekala na ni.

„Kde jsi byla?“ zeptala jsem se.

„S kamarádkama,“ odpověděla otráveně.

„Víš, že mám o tebe strach.“

„Mami! Nejsem malá!“

Tehdy jsme se pohádaly poprvé doopravdy. Možná už tehdy začal ten odstup.

Teď je mi šedesát a připadám si zbytečná. Sousedka Jana mi říká: „Aleno, pojď s námi do klubu důchodců.“ Ale já nechci sedět s cizími lidmi a hrát karty. Chci být s vlastní dcerou.

Jednou večer mi Jana volala: „Aleno, slyšela jsi? Marika čeká dítě!“

Zamrazilo mě. Proč mi to neřekla sama? Zavolala jsem jí hned druhý den.

„Mariko, slyšela jsem… Gratuluju!“

„Děkuju, mami,“ řekla tiše.

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Ne, Petr nechce nikoho pouštět domů.“

Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Proč mě Petr tak nenávidí? Nikdy jsem mu nic neudělala! Možná mu vadí, že nemám peníze ani práci? Nebo že nejsem dost dobrá tchyně?

Jednou jsem to nevydržela a šla jsem k nim domů bez ohlášení. Zazvonila jsem u dveří a slyšela kroky uvnitř.

Otevřel Petr.

„Co tady chcete?“ zeptal se chladně.

„Jsem Marikina matka…“

„Marika není doma.“

„Vím, že je doma! Slyším ji!“

Za ním stála Marika s dítětem v náručí.

„Mami… prosím tě… běž domů.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale ona ustoupila dozadu.

„Proč mě nechceš vidět?“ zašeptala jsem.

Petr zabouchl dveře přímo přede mnou.

Šla jsem domů v dešti a brečela jako malá holka.

Od té doby už nevolám ani nechodím neohlášeně. Jen čekám na nějaký zázrak. Každý den si říkám: Co když už nikdy neuvidím svou dceru? Co když nikdy nepoznám svého vnuka?

Možná jsem udělala chyby – byla jsem přísná matka, možná moc ochranitelská. Ale vždycky jsem ji milovala víc než cokoliv na světě.

Teď sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Sousedé chodí kolem a zdraví mě jen ze slušnosti. Nikdo neví, jak moc mě to bolí.

Ptám se vás: Má matka právo bojovat o své dítě i za cenu konfliktu? Nebo je lepší ustoupit a doufat, že jednou přijde smíření?