Ten den, kdy jsem málem ztratila kontrolu: Příběh mezi tchyní, dcerou a vlastními hranicemi

„Okamžitě přijď pro svou dceru! Už toho mám dost!“ Tón hlasu mé tchyně, paní Novotné, mi rezonoval v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Seděla jsem v open space kanceláři na pražském Pankráci, ruce se mi třásly a kolegyně Jana na mě tázavě pohlédla. „Co se děje, Kláro?“ zeptala se tiše. Jen jsem zavrtěla hlavou a rychle si sbalila kabelku. V tu chvíli mi bylo jedno, že mám rozdělanou tabulku pro šéfa nebo že je teprve půl třetí odpoledne. V hlavě mi bušila jediná myšlenka: Zase jsem selhala.

Cestou tramvají jsem zírala z okna na šedivé domy Nuslí a v duchu si přehrávala poslední týdny. Moje dcera Anička je teprve osmiletá, citlivá a trochu uzavřená. Od té doby, co jsme s manželem Petrem začali mít problémy a on trávil víc času v práci než doma, trávila Anička odpoledne u jeho matky. Paní Novotná byla vždycky přísná, všechno muselo být podle ní – od toho, co má Anička na sobě, až po to, jak se má chovat u stolu. Já jsem byla ta „měkká“, ta, co neumí vychovávat.

Když jsem dorazila k paneláku na Jižním Městě, už mě čekala ve dveřích. „Tohle už nejde! Ta tvoje holka mě neposlouchá, odmlouvá a ještě ke všemu rozbila můj oblíbený hrnek! A ty? Ty si někde v práci!“ Její hlas byl ostrý jako břitva. Anička stála za ní, oči červené od pláče. „Mami… já jsem nechtěla…“ zašeptala.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem jen vzala Aničku za ruku a mlčky jsme odešly. Ve výtahu jsem cítila, jak se mi v očích derou slzy. „Mami, zlobíš se na mě?“ zeptala se Anička tiše. „Nezlobím, broučku. Jen… je toho na mě moc.“

Doma jsme si sedly ke stolu a já jí udělala kakao. „Chceš mi říct, co se stalo?“ Anička chvíli mlčela a pak šeptla: „Babička pořád říká, že jsem nešikovná. Že ty bys mě měla víc hlídat. Já jsem ten hrnek nechtěla rozbít…“

V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a bezmoci. Proč mám pořád pocit, že nejsem dost dobrá matka? Proč mám pocit, že musím všem něco dokazovat? Manžel přišel domů až večer. „Co se zase stalo?“ zeptal se otráveně. „Tvoje máma na mě dneska řvala před Aničkou,“ řekla jsem tiše. „Aničce je špatně z toho všeho.“

Petr jen mávl rukou: „To přeháníš. Máma to myslí dobře.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo. „A co já? Kdo myslí dobře na mě? Na nás dvě? Ty jsi pořád pryč a já to všechno táhnu sama!“

Rozhostilo se ticho. Petr odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Seděla jsem v kuchyni, Anička už spala a já cítila jen prázdnotu. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství – moje máma byla taky často sama, táta pracoval na směny v továrně v Kolíně a domů chodil unavený a podrážděný. Tehdy jsem si slíbila, že moje rodina bude jiná.

Dny plynuly a napětí narůstalo. Paní Novotná mi volala čím dál častěji – jednou kvůli tomu, že Anička zapomněla úkoly, podruhé kvůli tomu, že si hrála venku s „nevhodnými“ dětmi ze sídliště. Petr byl stále víc mimo domov a já měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama.

Jednoho večera přišla Anička domů uplakaná: „Babička říkala, že kdybych byla její dcera, tak bych dostala na zadek.“ To už jsem nevydržela. Druhý den ráno jsem šla za paní Novotnou osobně.

„Paní Novotná,“ začala jsem rozechvěle, „prosím vás, přestaňte Aničku srovnávat s ostatními dětmi a říkat jí takové věci. Je to moje dcera a já rozhodnu, jak ji budu vychovávat.“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „Ty jsi nikdy nebyla dost silná. Proto máš takové dítě.“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už nikdy se nevrátit. Ale místo toho jsem řekla: „Možná nejsem dokonalá matka. Ale miluju svou dceru takovou, jaká je.“

Od té doby jsme s Aničkou začaly trávit víc času spolu – chodily jsme do parku na Chodově, pekly bábovku podle receptu mojí babičky a povídaly si o všem možném. Petr si toho skoro nevšímal – byl ponořený do práce i svých starostí.

Jednou večer mi Anička řekla: „Mami, já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“ A já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Dnes už vím, že některé věci nezměním – ani tchyni, ani manžela. Ale můžu změnit to nejdůležitější: jak vnímám sama sebe jako matku i ženu.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké být prostě jen dobrou mámou? Musíme si to pořád dokazovat – sobě i ostatním?