Ta noc, kdy jsem vyhodila dceru a jejího přítele: Když jsem pochopila, že už dál nemůžu

„Okamžitě vypadněte z mého bytu!“ křičela jsem, hlas mi přeskakoval vzteky i zoufalstvím. Stála jsem ve dveřích obýváku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Moje dcera Klára na mě hleděla s otevřenou pusou, její přítel Tomáš se tvářil dotčeně, skoro až uraženě. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Celý den v práci byl hrozný. Šéfová mi opět naložila víc, než bylo možné zvládnout, kolegyně mě pomlouvaly za zády a já se těšila jen na to, jak si doma uvařím čaj a pustím si starý český film. Když jsem ale otevřela dveře do bytu na pražském sídlišti, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. Z kuchyně se linul pach cigaret a smaženého masa. V obýváku seděla Klára s Tomášem, na stole rozpitá lahev rumu, talíře od jídla a popelník plný nedopalků.

„Ahoj mami,“ řekla Klára nejistě. „Doufali jsme, že přijdeš později.“

„To si snad děláte srandu!“ vyhrkla jsem. „Kdo vám dovolil tady kouřit? A co ten nepořádek?“

Tomáš se ušklíbl: „Klid, paní Ivano, uklidíme to.“

Tohle nebyl první incident. Od té doby, co si Klára našla Tomáše, šlo všechno z kopce. Dřív byla moje holčička – pilná studentka gymnázia, která mi pomáhala doma a svěřovala se mi se vším. Jenže pak přišel Tomáš. Starší o pět let, bez práce, s pochybnými kamarády a věčně bez peněz. Klára se změnila – začala chodit pozdě domů, vymlouvala se na školu, ale já věděla své. Často jsem nacházela prázdné lahve v jejím pokoji, někdy i cizí oblečení.

Snažila jsem se s ní mluvit. „Kláro, co se děje? Proč jsi pořád tak podrážděná?“ ptala jsem se jednou večer.

„Nic ti do toho není! Jsem dospělá!“ odsekla mi a zabouchla za sebou dveře.

Srdce mi krvácelo. Vždycky jsme byly jen my dvě – po rozvodu s jejím otcem jsem ji vychovávala sama. Dělala jsem pro ni první poslední. A teď? Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.

Ten večer před týdnem byl poslední kapkou. Když jsem viděla ten nepořádek a slyšela Tomášovy drzé poznámky, něco ve mně prasklo.

„Okamžitě sbalte věci a odejděte! Už toho mám dost! Tohle je můj byt a moje pravidla!“

Klára začala brečet: „Mami, prosím… nemáme kam jít.“

„To mě teď nezajímá! Měla jsi na výběr tolikrát! Nechci tě tady vidět, dokud si neuvědomíš, jak se ke mně chováš!“

Tomáš ji chytil za ruku: „Pojď, nestojí to za to.“

Sledovala jsem je, jak si balí věci do igelitek. Klára se naposledy otočila ve dveřích: „Nenávidím tě!“ vykřikla a zabouchla dveře tak silně, až se otřásly stěny.

Zůstala jsem stát uprostřed rozbořeného bytu a rozplakala se. Všechno ve mně křičelo bolestí i úlevou zároveň. Byla jsem na dně – sama v tichém bytě plném vzpomínek na šťastnější časy.

Celý týden jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom, jestli jsem udělala správně. Volala mi sestra Jana: „Ivano, možná jsi byla moc tvrdá…“

„Jano, já už prostě nemohla dál! Vždyť mě ničila! Každý den strach, co zase bude…“

Maminka mi řekla: „Musíš jí dát čas. Třeba pochopí.“

Ale co když nepochopí? Co když ji ztratím navždy?

V práci si mě kolegyně šeptaly za zády: „Prý vyhodila vlastní dítě…“ slyšela jsem na chodbě.

Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Ale zároveň – poprvé po dlouhé době byl doma klid. Mohla jsem si pustit film bez strachu z hádek nebo nepořádku. Jenže ten klid byl prázdný.

Včera mi přišla SMS: „Mami, promiň.“

Seděla jsem dlouho s mobilem v ruce a nevěděla, co odepsat. Odpustit? Zavolat jí? Nebo čekat?

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Přemýšlím – kde jsme to pokazily? Měla jsem být přísnější? Nebo trpělivější? Je možné znovu najít cestu k vlastnímu dítěti?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která musela udělat tak těžké rozhodnutí. Možná někdo z vás ví, jaké to je…

Co byste udělali na mém místě? Myslíte si, že mám šanci získat svou dceru zpět?