Synova mě nesnáší: Příběh jedné tchyně z pražského paneláku

„Tak už toho nech, Marie! Proč se pořád snažíš Tomášovi mluvit do života?“ Její hlas byl ostrý jako nůž a já jsem stála v kuchyni svého malého bytu na Jižním Městě, s telefonem přitisknutým k uchu, a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Jana, moje snacha, mi právě volala. Ne proto, aby mi popřála pěkný den nebo se zeptala, jak se cítím po poslední návštěvě u lékaře. Volala mi proto, aby mi vmetla do tváře, že jsem prý příčinou všech jejich hádek s Tomášem.

„Jano, já… já jsem jen chtěla…“ koktala jsem a hledala slova, která by nezranila ani ji, ani mého syna. Ale ona mě nenechala domluvit.

„Vždycky se snažíte být středem pozornosti! Tomáš je dospělý, má vlastní rodinu. Přestaňte mu volat každý den a ptát se, jestli má teplé ponožky nebo jestli jedl! Není mu pět!“

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem Tomáše vychovávala sama po smrti mého muže Karla. Byli jsme na sebe vždycky napojení. On byl moje všechno. A teď? Teď mám pocit, že jsem pro něj jen přítěží.

Když jsem položila telefon, rozplakala jsem se. Vždycky jsem si myslela, že až Tomáš dospěje a najde si ženu, budu mít větší rodinu. Že budu mít vnučky nebo vnuky, které budu vodit do školky a péct jim bábovku. Ale místo toho jsem sama v panelákovém bytě a cítím se jako vetřelec.

Nedalo mi to a večer jsem Tomášovi napsala zprávu: „Tomáši, můžeme si promluvit? Chybíš mi.“ Odpověděl až za dvě hodiny: „Mami, mám hodně práce. Ozvu se později.“

Dny plynuly a já jsem se snažila zaměstnat – chodila jsem na procházky do parku u Chodova, pletla svetry pro charitu a občas zašla na kávu s bývalou kolegyní Zdenou. Ale myšlenky na Tomáše a Janu mě neopouštěly.

Jednoho dne jsem je potkala v obchodě. Tomáš se na mě usmál, ale Jana mě sotva pozdravila. Když jsme stáli u regálu s pečivem, slyšela jsem, jak Jana šeptá: „Doufám, že nás nebude zase zvát na nedělní oběd.“

Cítila jsem bodnutí u srdce. Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem se jen snažila být součástí jejich života! Když jsme byli ještě s Karlem mladí, jeho matka mě přijala mezi sebe bez výhrad. Vždycky říkala: „Rodina je základ.“ Proč to teď neplatí?

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Zdena. „Marie, pojď zítra na výstavu obrazů do Novoměstské radnice. Potřebuješ přijít na jiné myšlenky.“ Souhlasila jsem. Ale ještě tu noc jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych neměla Tomášovi říct všechno – jak moc mě bolí jeho odstup, jak mě trápí Janina chladnost.

Přišla sobota a já jsem se rozhodla upéct štrúdl – Tomášův oblíbený. Zabalila jsem ho do utěrky a vydala se k nim domů na Vinohrady. Cestou jsem si představovala jejich překvapené úsměvy.

Když mi Jana otevřela dveře, její výraz byl ledový.

„Co tu děláte?“ zeptala se bez pozdravu.

„Přinesla jsem Tomášovi štrúdl… Vím, že ho má rád.“

„Tomáš není doma,“ řekla stroze a ani mě nepozvala dál.

Stála jsem tam jako opařená. „Můžu tu na něj počkat?“

„Ne. Máme svoje plány.“

Chtělo se mi brečet. Ale místo toho jsem jí podala štrúdl a odešla zpátky na tramvaj.

Večer mi Tomáš volal: „Mami, proč jsi chodila k nám? Jana byla naštvaná.“

„Chtěla jsem ti udělat radost…“

„Mami, prosím tě… Dej nám trochu prostoru.“

Po tomhle rozhovoru už jsem několik dní nejedla ani nespala. Připadala jsem si nepotřebná. Zdena mě přesvědčila, abych šla k psycholožce. Tam jsem poprvé nahlas řekla: „Mám pocit, že už nejsem součástí rodiny.“

Psycholožka mi poradila, abych si našla nové zájmy a přestala čekat na uznání od těch, kteří mi ho nechtějí dát.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na keramiku a poznala nové lidi. Pomalu jsem se učila žít pro sebe.

Ale i tak mě každé Vánoce bolí u srdce, když sedím sama u stolu a čekám na zprávu od Tomáše – která většinou přijde až večer: „Veselé Vánoce, mami.“

Někdy si říkám: Je opravdu chyba ve mně? Nebo je dnešní doba prostě jiná? Jak najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a respektem k jeho novému životu? Co byste udělali vy na mém místě?