Stín ze šuplíku: Tajemství, které jsem neměla objevit

„Proč jsi to udělala, mami?“ šeptám do ticha bytu, kde ještě voní její parfém a kde je všechno na svém místě, jako by se měla každou chvíli vrátit. Sedím na podlaze v jejím pokoji, ruce se mi třesou a v klíně držím starý dřevěný šuplík, který byl celý můj život zakázaný. „Do toho šuplíku nikdy nechoď, Aničko,“ říkala mi pokaždé, když jsem se k němu jen přiblížila. Teď už tu není, aby mě zastavila.

Všechno začalo tím telefonátem. „Aničko, maminka je v nemocnici,“ volal mi bratr Petr. Byla jsem zrovna v práci, mezi dvěma schůzkami, a najednou se mi svět rozpadl pod rukama. Než jsem stihla dojet do Motola, bylo pozdě. Maminka odešla tiše, bez rozloučení, a já zůstala s Petrem sama v našem starém bytě na Žižkově.

Petr se hned vrhl do zařizování pohřbu, zatímco já jsem se snažila najít smysl v jejích věcech. Uklízela jsem její šatník, skládala svetry, hladila její šátky a přitom jsem pořád cítila její přítomnost. A pak jsem si všimla toho šuplíku. Klíček visel na řetízku u její postele. Chvíli jsem váhala, ale zvědavost byla silnější.

Uvnitř byly dopisy, staré fotografie a jeden zažloutlý rodný list. Srdce mi bušilo až v krku. První dopis byl od nějaké Jitky. „Milá Hanko, vím, že jsi udělala to nejlepší pro Aničku…“ četla jsem a slova se mi rozmazávala před očima. Další dopisy byly od stejné ženy, všechny psané s bolestí a láskou. A pak jsem našla fotografii – maminka s cizí ženou a malým miminkem. Na zadní straně bylo napsáno: „Jitka, Hanka a naše Anička, 1992.“

Zamrazilo mě. Naše Anička? To jsem já. Ale kdo je Jitka? A proč píše o tom, že maminka udělala to nejlepší pro mě? Začala jsem skládat střípky dohromady. Rodný list byl můj – ale v kolonce matka bylo napsáno: Jitka Novotná. Otec neznámý. Maminka Hanka byla uvedena jen jako svědek.

Zavřela jsem oči a snažila se dýchat. Celý život jsem žila v domnění, že Hanka je moje matka. Najednou se přede mnou otevřela propast plná otázek. Kdo jsem? Proč mi to nikdy neřekla? A co Petr? Je vůbec můj bratr?

Večer jsme seděli s Petrem u kuchyňského stolu. On mluvil o pohřbu, já ho skoro nevnímala. „Ani, jsi v pořádku? Vypadáš nějak divně,“ všiml si.

„Petře… myslíš, že nám maminka někdy něco tajila?“ zeptala jsem se opatrně.

Zasmál se. „Naše máma? Ta byla otevřená kniha. Vždycky všechno řekla na rovinu.“

Chtěla jsem mu ukázat dopisy, ale něco mě zastavilo. Co když mu tím zničím celý svět? Co když zjistí, že nejsme sourozenci? Nebo že maminka nebyla taková, jakou jsme ji znali?

Následující dny jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana se mě ptala, jestli nejsem nemocná. „To bude jen únava,“ lhala jsem.

V noci jsem nemohla spát. Četla jsem znovu a znovu dopisy od Jitky. Psala o tom, jak byla mladá a nezvládla mě vychovávat, jak jí Hanka nabídla pomoc a slíbila, že mě bude milovat jako vlastní. „Nikdy ti to neřeknu,“ psala Jitka v posledním dopise. „Chci, aby Anička byla šťastná.“

Začala jsem pátrat po Jitce Novotné. Našla jsem ji přes Facebook – žila v Brně, měla dvě děti, vypadala šťastně. Dlouho jsem váhala, jestli jí mám napsat. Nakonec jsem jí poslala zprávu: „Dobrý den, jmenuji se Anna Dvořáková. Myslím, že bychom si měly promluvit.“

Odpověděla hned druhý den. „Ano, Aničko, čekala jsem, že se jednou ozveš.“

Setkaly jsme se v kavárně na hlavním nádraží. Jitka byla nervózní, ruce se jí třásly stejně jako mně tehdy u šuplíku.

„Promiň, že jsem ti nikdy nenapsala,“ začala. „Byla jsem mladá a hloupá. Hanka byla tvoje teta, ale milovala tě jako vlastní. Já jsem neměla sílu být matkou.“

Seděla jsem tam a poslouchala její příběh. Bylo to jako dívat se na cizí film o vlastním životě. „Měla jsem tě ráda, ale bála jsem se, že ti ublížím,“ řekla nakonec.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Lidé se na mě dívali, ale bylo mi to jedno. Najednou jsem měla dvě matky – jednu, která mě vychovala, a druhou, která mě opustila.

Doma na mě čekal Petr. „Ani, co se děje? Jsi poslední dobou úplně mimo.“

Sedla jsem si naproti němu a chvíli mlčela. „Petře, musím ti něco říct…“

Zastavila jsem se. Nedokázala jsem to vyslovit. Co když tím zničím všechno, co jsme měli? Co když už nikdy nebudeme sourozenci tak jako dřív?

Teď tu sedím s dopisy v ruce a nevím, co dál. Je pravda vždycky lepší než lež? Mám právo Petrovi vzít jeho jistotu? Nebo mám mlčet a nést to tajemství sama?

Možná je někdy lepší nevědět všechno. Ale dokážu s tím žít?

„Co byste udělali vy na mém místě? Má pravda cenu bolesti, kterou přinese?“