Stará čísla, nové rány: Příběh o návratu minulosti

„To není možné…“ šeptám do ticha svého bytu, když na displeji mobilu svítí jméno, které jsem neviděla třicet let. Prsty se mi třesou, když vytáčím číslo z rohu starého kalendáře, který jsem našla při úklidu půdy u rodičů v Hradci Králové. Vzpomínky na devadesátá léta mě zaplaví jako přívalová vlna – první lásky, studentské mejdany, nekonečné rozhovory na lavičce v parku. A on. Petr. Můj Petr.

Telefon vyzvání. Nečekám nic. Možná už dávno změnil číslo, možná je někde v cizině, možná už není vůbec…

„Haló?“ ozve se hluboký hlas, který mě kdysi dokázal rozesmát i rozplakat během jedné minuty.

„Ahoj… tady je Jana. Jana Novotná. Nevím, jestli si mě ještě pamatuješ…“

Chvíli je ticho. Pak se ozve: „Jano… právě jsem na tebe myslel.“

Zamrazí mě v zádech. Je to sen? Nebo si ze mě někdo dělá legraci? Ale ten hlas bych poznala mezi tisíci.

„To není možné,“ vydechnu.

„Všechno je možné,“ odpoví Petr tiše a já najednou nevím, jestli mám brečet nebo se smát.

Sedím na posteli a dívám se do zdi. V hlavě mi běží celý náš příběh – jak jsme se poznali na kolejích v Brně, jak jsme spolu plánovali cestu do Paříže, jak jsme se hádali kvůli hloupostem a jak jsme si slibovali, že se nikdy neopustíme. A pak přišla realita – on dostal práci v Praze, já zůstala kvůli nemocné mámě doma. Slova se vytratila, dopisy přestaly chodit. Každý jsme šli svou cestou.

Teď mám manžela – Michala. Dvě dospělé děti. Práci v knihovně a život, který je klidný, možná až příliš předvídatelný. Ale s Petrem jsem nikdy neuzavřela kapitolu. Vždycky tam někde v koutku duše zůstávalo „co kdyby“.

„Proč jsi mi volala?“ ptá se Petr po chvíli.

„Našla jsem tvé číslo v kalendáři z devadesátého šestého,“ přiznávám. „Byla jsem zvědavá… jestli ještě existuješ.“

Zasměje se. „Existuju. Ale už nejsem ten kluk z parku.“

„Já taky ne,“ odpovím a cítím, jak mi zvlhnou oči.

Domluvíme si schůzku v kavárně U Zlaté lodi v centru Brna. Přijíždím s předstihem a nervózně si prohlížím svůj odraz ve skle – vrásky kolem očí, šediny ve vlasech. Co když mě nepozná? Co když já nepoznám jeho?

Když vejde dovnitř, poznám ho okamžitě. Je starší, pohublý, ale oči má pořád stejné – hluboké a smutné.

„Ahoj,“ řekne tiše a obejme mě tak opatrně, jako by se bál, že se rozpadnu.

Sedíme naproti sobě a povídáme si o všem i o ničem – o dětech, o práci, o tom, jak rychle utíká čas. Ale mezi slovy visí otázky, které nikdo nevysloví nahlas.

„Proč jsme si tehdy přestali psát?“ zeptám se nakonec.

Petr sklopí oči. „Byl jsem zbabělec. Měl jsem strach z tvé bolesti i z té své. Myslel jsem si, že když zmizím, bude to pro tebe jednodušší.“

Cítím v hrudi starou bolest. „Nebyla to tvoje vina. Já jsem taky mohla bojovat víc.“

Mlčíme. Venku začíná pršet a kapky bubnují na okno.

„Víš,“ řekne Petr najednou, „já jsem tě nikdy nepřestal milovat.“

Zaskočí mě to. Vždyť mám rodinu! Ale v tu chvíli si uvědomím, že i já k němu pořád něco cítím – něco hlubokého a nepojmenovatelného.

Když se vracím domů do Hradce, Michal už čeká u večeře.

„Kde jsi byla?“ ptá se podezřívavě.

„S kamarádkou,“ zalžu bez mrknutí oka.

Celou noc nemůžu spát. Přemýšlím o tom, co vlastně chci. Mám riskovat všechno kvůli minulosti? Nebo mám zůstat tam, kde je bezpečno?

Další týdny si s Petrem píšeme zprávy a občas voláme. Zjišťuji, že jeho manželství skončilo rozvodem a že žije sám v malém bytě na Lesné. Cítím k němu soucit i touhu být mu oporou.

Jednoho dne mi Michal najde zprávu od Petra v mobilu.

„Kdo je Petr?“ ptá se ledově klidným hlasem.

Nevím, co říct. Mlčím a dívám se do země.

„To je ten tvůj dávný kamarád?“ pokračuje Michal sarkasticky.

„Ano,“ přiznávám nakonec. „Jen jsme si psali.“

Michal vybuchne: „Jen jste si psali? Po třiceti letech? Co ti chybí u mě?“

Nevydržím to a rozpláču se: „Já nevím! Možná jen… možná jen chci vědět, jaký by byl život jinak.“

Doma zavládne ticho a napětí. Děti si všimnou změny atmosféry a začnou se ptát, co se děje. Já nevím, jak jim vysvětlit své pocity – že někdy člověk potřebuje uzavřít staré rány, aby mohl žít dál.

Petr mi navrhne setkání na chatě u Sázavy, kde jsme kdysi trávili léto s partou přátel. Váhám dlouho – vím, že pokud tam pojedu, už nebude cesty zpět.

Nakonec jedu. Sedíme spolu na verandě a mlčíme. Petr mě vezme za ruku a já cítím klid i bolest zároveň.

„Myslíš, že bychom mohli začít znovu?“ zeptá se tiše.

Dívám se na něj a nevím odpověď. Všechno je jiné – máme za sebou životy plné kompromisů a zklamání.

Vrátím se domů a najdu Michala sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Chceš odejít?“ zeptá se zlomeným hlasem.

Nevím… opravdu nevím.

A tak tu sedím u okna a dívám se na déšť stékající po skle. Je možné napravit staré chyby? Nebo je lepší nechat minulost spát?

Co byste udělali vy? Opravdu má smysl otevírat staré rány kvůli naději na nový začátek?