Slzy nevděku: „Už v tomhle bordelu nemůžu žít. Říkala jsi, že mám vést tuhle domácnost!“ – Matka odchází a obviňuje dceru z nevděčnosti

„Už v tomhle bordelu nemůžu žít! Říkala jsi, že mám vést tuhle domácnost, ale ty mě jenom ponižuješ a nic si nevážíš!“ Matčin hlas se rozléhal po našem bytě na Vinohradech tak hlasitě, že jsem měla pocit, že to musí slyšet i sousedé. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Já jsem jen mlčky seděla u stolu, v ruce hrnek s vychladlým čajem a v hlavě mi hučelo.

„Mami, já… já se snažím. Ale já už nejsem malá holka. Chci si dělat věci po svém,“ špitla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova své spolužačky Veroniky ze základky: „Já ti teda nezávidím. S takovýma rodičema bych se zbláznila. Všechno ti koupí, ale rozhodují za tebe i to, co si vezmeš na svačinu.“

Moje dětství bylo jako z katalogu – nové kolo, značkové oblečení, letní tábory v Krkonoších i lyžování v Rakousku. Jenže za to všechno jsem platila tím, že jsem nikdy nesměla říct ne. Když jsem chtěla na gympl místo obchodní akademie, matka mi řekla: „To je nesmysl, na gymplu je moc teorie. Budeš mít jistotu na ekonomce.“ A já poslechla.

Teď mi bylo dvacet čtyři a pořád jsem bydlela doma. Otec byl většinou v práci nebo na služebkách, takže jsme s mámou byly samy na sebe. Poslední měsíce se hádky stupňovaly. Každý den začínal výčitkami: „Proč jsi zase nechala nádobí ve dřezu? Proč jsi nevyvětrala? Kdy už konečně začneš pořádně pracovat?“

Pracuji jako grafička na volné noze. Mám pár klientů, ale většina zakázek je nepravidelná. Matka to nikdy nepochopila: „To je práce? Sedíš doma u počítače a hraješ si s obrázky! Kdybys šla do banky jako tvůj bratranec Petr…“

Ten den byl ale jiný. Matka přišla z práce dřív a našla mě v pyžamu u notebooku. „Tohle je ta tvoje slavná práce? Vypadáš jak bezdomovec! Já už fakt nemůžu!“ začala křičet a pak přišla ta věta o bordelu a nevděčnosti.

„Mami, já tě chápu, ale já už prostě potřebuju svůj prostor. Nechci se hádat každý den kvůli blbostem,“ snažila jsem se vysvětlit.

„Tak si běž! Jdi si žít ten svůj slavný život! Ale až ti bude nejhůř, nechoď za mnou brečet!“ práskla dveřmi od ložnice.

Seděla jsem tam ještě dlouho. Bylo mi do breku, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Možná je to konečně ten moment, kdy musím odejít.

Druhý den ráno byla matka pryč. Na stole ležel lístek: „Jsem u tety Aleny. Nepočítej se mnou.“

Zůstala jsem sama v tichém bytě plném vzpomínek – na dětství, na společné pečení cukroví, na hádky kvůli škole i klukům. Zavolala jsem Veronice.

„Hele, jestli chceš, můžeš chvíli bydlet u mě. Máme volný pokoj po bráchovi,“ nabídla mi bez váhání.

Za týden jsem měla sbaleno pár tašek a stála ve dveřích bytu, kde jsem prožila celý život. Matka se neozvala. Otec mi napsal krátkou SMS: „Snad víš, co děláš.“

U Veroniky bylo všechno jiné – klidné ráno bez výčitek, společné vaření večeře, smích nad starými fotkami. Ale stejně mě tížila vina. Jsem opravdu tak nevděčná? Měla bych být vděčná za všechno to pohodlí a jistoty? Nebo mám právo žít podle sebe?

Jednou večer mi Veronika řekla: „Víš co? Tvoje máma tě má ráda, ale neumí to jinak. Ty nejsi špatná dcera. Jen chceš být dospělá.“

Po měsíci mi matka napsala: „Můžeme si promluvit?“ Setkání bylo rozpačité. Seděly jsme naproti sobě v kavárně na náměstí Míru.

„Chybíš mi,“ řekla tiše matka.

„Tobě taky,“ odpověděla jsem upřímně.

„Nevím, jak tě pustit…“

„A já nevím, jak tě neztratit,“ přiznala jsem.

Objaly jsme se a obě plakaly.

Teď už bydlím sama v malém bytě na Žižkově. S matkou se vídáme méně často, ale naše rozhovory jsou klidnější. Občas se pohádáme – staré vzorce se těžko mění – ale už vím, že mám právo na svůj život.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné být dobrým dítětem a přitom žít podle sebe? Nebo je svoboda vždycky vykoupená pocitem viny? Co byste udělali vy?