Slzy na asfaltu: Příběh ztraceného štěstí

„Davide, prosím tě, pojď už! Klára čeká!“ volala na mě moje žena Jana z chodby, zatímco jsem v kuchyni hledal klíče od auta. Byl to obyčejný páteční den, ale v mém nitru se už od rána usídlil neklid. Klára, naše osmiletá dcera, stála u dveří s aktovkou na zádech a s úsměvem, který dokázal rozjasnit i nejtemnější ráno. „Tati, dneska máme ve škole projekt o rodině! Můžeš mi pak pomoct?“ ptala se mě s nadějí v očích.

„Samozřejmě, princezno,“ odpověděl jsem a pohladil ji po vlasech. Jana mi podala klíče a políbila mě na tvář. „Dneska přijdu později, máme poradu,“ řekla a rychle zmizela za dveřmi. Ještě jsem zahlédl její unavený pohled – poslední týdny byly pro nás oba náročné. Já přišel o práci ve stavební firmě v Kolíně a Jana pracovala přesčasy v nemocnici.

Cestou do školy jsme s Klárou zpívali písničky z rádia. Byla šťastná. Když jsem ji vysadil před školou, zamávala mi a rozběhla se ke kamarádce Lucce. „Ahoj tati!“ volala ještě přes rameno. Netušil jsem, že je to naposledy, co slyším její hlas.

Odpoledne jsem doma nervózně čekal na Janin návrat. Telefon mi vibroval v kapse – neznámé číslo. „Dobrý den, tady je ředitelka základní školy v Kolíně. Vaše dcera Klára byla dnes odpoledne sražena autem před školou… Je nám to moc líto…“

V tu chvíli se mi svět rozpadl. Všechno kolem mě ztratilo barvy i zvuk. Pamatuji si jen útržky – sanitku, pláč cizích lidí, Janin křik na chodbě nemocnice: „Proč jsi ji nevyzvedl? Proč jsi nebyl tam?!“

Seděl jsem v čekárně a díval se na své ruce, které se třásly. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Je to moje vina. Měl jsem tam být. Měl jsem ji ochránit.

Pohřeb byl tichý a chladný. Lidé nám nosili květiny a říkali slova útěchy, která nic neznamenala. Jana se mi vyhýbala pohledem. Večer jsme seděli v kuchyni proti sobě, mezi námi prázdná židle. „Kdybys měl práci, mohl bys ji vyzvednout,“ řekla tiše Jana a já cítil, jak se mezi námi staví zeď.

Dny plynuly v mlze. Jana začala spát v obýváku, já v ložnici. Každý večer jsem slyšel její tichý pláč. Snažil jsem se jí přiblížit, ale ona mě odstrkovala: „Nech mě být! Nechci o tom mluvit.“

Jednou večer jsem našel v Klářině pokoji její deník. Na poslední stránce bylo napsáno: „Mám nejradši tátu a mámu. Doufám, že budou zase šťastní.“ Rozplakal jsem se jako malý kluk.

Začal jsem chodit do psychologické poradny v Kolíně. Tam jsem poprvé řekl nahlas: „Zabil jsem svou dceru tím, že jsem nebyl tam.“ Psycholožka mi vysvětlovala, že vina je přirozená reakce na ztrátu, ale já jí nevěřil. Každý den jsem si přehrával tu scénu znovu a znovu – co kdybych přijel dřív? Co kdybych ji vyzvedl?

Jana se uzavřela do sebe. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o praktických věcech – účty, nákupy, úklid. Jednou večer přišla domů později než obvykle a já ucítil parfém cizího muže. „Byla jsem s kolegou na víně,“ řekla bez emocí.

„To je dobře,“ odpověděl jsem tiše. Věděl jsem, že nás Klářina smrt rozdělila navždy.

Jednoho dne mi přišel dopis od řidiče auta, který Kláru srazil. Jmenoval se Petr Novotný a napsal: „Nikdy vám to neodpustím. Každou noc vidím vaši dceru ve snu. Prosím vás o odpuštění.“ Dopis jsem roztrhal a hodil do koše.

Začal jsem chodit po nocích po Kolíně a díval se na prázdné ulice. Jednou jsem potkal starého souseda pana Hrušku. „Davide, život jde dál,“ řekl mi a položil mi ruku na rameno. „Ale jak?“ zeptal jsem se ho zoufale.

Jednou ráno Jana odešla z domu s kufrem v ruce. „Potřebuju být sama,“ řekla jen a zabouchla za sebou dveře. Zůstal jsem sám v tichém bytě plném vzpomínek.

Dnes sedím u okna a dívám se na asfalt před domem, kde si Klára hrávala s křídami. Všechno je pryč – smích, radost i naděje.

Někdy přemýšlím: Mohl jsem něco změnit? Je možné někdy odpustit sobě i druhým? Co byste udělali vy na mém místě?