Skok do neznáma: Jak jsem zachránil život a ztratil kus sebe

„Proboha, někdo musí něco udělat!“ křičela žena na mostě, zatímco kolem nás houkaly sirény a lidé bezmocně stáli v chumlu. Všude kolem byl chaos, auta zastavená v obou směrech, a v dálce jsem slyšel pláč dítěte. Srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli jsem nevnímal nic jiného než tu malou postavičku v červené bundě, která se zmítala v ledové Vltavě pod mostem Barikádníků.

„Honzo, neblázni! Co děláš?!“ vykřikla moje žena Lucie, když jsem si sundával kabát. Ale já už nevnímal její hlas ani pohledy kolemjdoucích. V hlavě mi znělo jen to zoufalé volání o pomoc. Bez přemýšlení jsem přelezl zábradlí a skočil. Ledová voda mě sevřela jako železná pěst. Na okamžik jsem ztratil dech, ale pak jsem zahlédl dětskou ručku a plaval k ní.

Chytil jsem ji, byla malá, sotva tříletá holčička, tvář měla promodralou a oči vyděšené. „Neboj se, mám tě,“ zašeptal jsem, i když jsem sotva popadal dech. Snažil jsem se ji držet nad vodou a zároveň plavat ke břehu. Proud byl silný a ruce mi tuhly zimou. Když jsme konečně dorazili k břehu, lidé už tam čekali s dekami a někdo volal záchranku.

Všechno se odehrálo během několika minut, ale mně to připadalo jako věčnost. Holčičku si převzali záchranáři a já zůstal sedět na břehu, třásl jsem se zimou i šokem. Lucie ke mně přiběhla, objala mě a rozplakala se. „Mohl jsi umřít! Co bych dělala já? Co děti?“ křičela mezi slzami.

Doma bylo ticho. Naše dcery, Anička a Klárka, mě objímaly a ptaly se, proč jsem skočil za cizím dítětem. „Protože nikdo jiný by to neudělal,“ odpověděl jsem tiše. Ale v očích Lucie jsem viděl strach i hněv. „Myslíš jen na cizí lidi? Co kdyby ses utopil? Myslel jsi na nás?“ vyčítala mi později večer.

Začalo to být těžké. Média mě oslavovala jako hrdinu – přišli novináři, chtěli rozhovory, lidé mi psali děkovné zprávy. Ale doma bylo dusno. Lucie se mnou skoro nemluvila, vyčítala mi, že riskuju život kvůli cizím lidem a že na rodinu nemyslím dostatečně. „Kdybys umřel, co bych dělala? Jak bych to vysvětlila holkám?“ opakovala pořád dokola.

Začal jsem pochybovat. Každou noc jsem měl před očima tu scénu – holčička ve vodě, můj skok, ledová bolest v těle. Ale taky Luciin pláč a strach v očích mých dcer. Přemýšlel jsem: měl jsem právo riskovat svůj život? Nebo je rodina vždycky na prvním místě?

Jednou večer jsme seděli s Lucií u stolu. „Honzo, já tě miluju,“ řekla tiše, „ale bojím se, že jednou uděláš něco podobného a už se nevrátíš.“ Mlčel jsem dlouho. „Já to prostě nemohl nechat být,“ odpověděl jsem nakonec. „Kdyby tam byla Anička nebo Klárka… Chtěl bych, aby jim někdo pomohl.“

Lucie se rozplakala. „Já vím… ale mám strach.“

Začal jsem chodit na terapie – měl jsem noční můry, budil jsem se zpocený a s pocitem viny i pýchy zároveň. Psycholožka mi řekla: „Hrdinství má svou cenu. Někdy je těžké ji přijmout.“

Na jaře jsme šli celá rodina na procházku do Stromovky. Najednou ke mně přiběhla žena s holčičkou – byla to ta samá, kterou jsem vytáhl z vody. Její matka mě objala a brečela: „Děkuju vám… Zachránil jste mi dítě.“ Holčička mi podala obrázek – nakreslila mě jako anděla s křídly.

Cítil jsem hrdost i bolest zároveň. Lucie stála opodál a dívala se na mě zvláštním pohledem – snad poprvé od té události v jejích očích nebyl jen strach.

Od té doby se snažím žít normálně, ale vím, že už nikdy nebudu stejný. Každý den si kladu otázku: Kde je hranice mezi hrdinstvím a nezodpovědností? A co byste udělali vy na mém místě?