Šetření je ctnost, ale co když ničí vztah? Můj boj s Ellinou posedlostí úsporami

„To už je vážně moc, Ello! Nemůžeme pořád žít jako studenti na koleji!“ vyhrkl jsem, když jsem otevřel lednici a našel v ní jen tři vajíčka, zbytek másla a krabičku tvarohu s prošlým datem. Ella stála u dřezu, pečlivě oplachovala použité sáčky od čaje a věnovala mi ten svůj klidný, až příliš rozvážný pohled. „Robertku, vždyť víš, že musíme šetřit. Všechno je drahé. A proč bychom měli vyhazovat jídlo nebo sáčky, když ještě poslouží?“ Její hlas byl tichý, ale neústupný.

Vzpomínám si, jak jsme se poznali v kanceláři na Smíchově. Byla vždy upravená, měla vtipné poznámky a nikdy nezapomněla na narozeniny kolegů. Její pořádek a schopnost udržet rozpočet mě fascinovaly. Tehdy mi připadala jako někdo, kdo má život pevně v rukou. Jenže teď mám pocit, že nás její posedlost šetřením pomalu dusí.

Náš byt v paneláku na Jižním Městě je vždy dokonale uklizený, ale působí chladně. Ella odmítá kupovat nové dekorace nebo třeba jen obyčejné květiny. „To jsou zbytečnosti,“ říká. „Radši si ty peníze odložíme na horší časy.“ Jenže já mám pocit, že ty horší časy už přišly – alespoň pro mě.

Nejhorší jsou víkendy. Zatímco moji kolegové s manželkami chodí do kina nebo na večeři, my sedíme doma a Ella mi servíruje polévku z kostí a zeleniny, kterou koupila ve slevě těsně před zavřením obchodu. Když jsem jednou navrhl, že bychom mohli jít do divadla na Vinohrady, podívala se na mě jako na blázna: „Za ty peníze máme jídlo na týden!“

Jednou jsem to nevydržel a svěřil se svému kamarádovi Tomášovi v hospodě U Jelena. „Hele, Robe, tohle není normální,“ řekl mi Tomáš a objednal nám další pivo. „Jasně, šetřit je fajn, ale musíš taky žít! Co když zítra přejdeš ulici a srazí tě tramvaj? To si pak budeš říkat: ‚Aspoň jsem ušetřil na másle?’“

Začal jsem si všímat, jak moc mě Ellina šetrnost omezuje. Když jsem si chtěl koupit nové boty – ty staré už měly díru na patě – Ella mi navrhla, ať si je zalepím páskou. Když jsem chtěl jet s kolegy na víkend na Šumavu, Ella mi spočítala, kolik by nás to stálo, a navrhla místo toho procházku po Praze s termoskou čaje.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Ella počítala účtenky. „Podívej se,“ ukazovala mi tabulku v Excelu. „Tady jsme minulý měsíc ušetřili 1 200 korun jen tím, že jsme nekupovali sladkosti.“

„Ale Ello,“ přerušil jsem ji zoufale, „já už nechci jen šetřit! Chci taky něco zažít! Chci si občas dopřát kafe v kavárně nebo jet na výlet bez toho, abych musel počítat každou korunu!“

Ella se zarazila. Chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Víš, Robe, já mám pořád strach. Moji rodiče přišli o všechno během krize v devadesátých letech. Táta skončil bez práce a máma nás sotva uživila. Od té doby mám pocit, že musím být připravená na všechno.“

Poprvé jsem pochopil, odkud její strach pramení. Ale zároveň jsem cítil vztek – proč musím platit za chyby minulosti její rodiny já? Proč nemůžeme najít rovnováhu?

Začali jsme se hádat častěji. Každý pokus o změnu skončil výčitkami. Ella mi vyčítala lehkomyslnost, já jí zase to, že nám bere radost ze života. Jednou večer jsem dokonce spal na gauči – poprvé za pět let manželství.

Naše okolí si začalo všímat napětí mezi námi. Moje sestra Jana mi jednou řekla: „Robe, vy dva jste byli vždycky takový pár! Co se stalo?“ Nedokázal jsem jí odpovědět.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív z práce a našel Ellu sedět u stolu s hlavou v dlaních. Plakala. Přisedl jsem si k ní a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. Řekla mi o svých nočních můrách z dětství, o strachu z chudoby a o tom, jak ji děsí představa nejisté budoucnosti.

Objal jsem ji a slíbil jí, že ji nikdy neopustím – ale že musíme najít kompromis. Že život není jen o šetření, ale i o radosti z maličkostí.

Začali jsme spolu chodit na krátké výlety po okolí Prahy – bez velkých výdajů, ale i bez neustálého počítání každé koruny. Občas si dopřejeme kávu v malé kavárně nebo koupíme květiny na stůl.

Není to dokonalé. Občas se pohádáme kvůli hloupostem – třeba když Ella schovává použité svíčky nebo když já koupím dražší sýr. Ale učíme se spolu žít jinak.

Někdy večer přemýšlím: Je možné překonat strach z minulosti? Dá se najít rovnováha mezi šetřením a radostí ze života? Co byste udělali vy na mém místě?