Roztržka kvůli oslavě: Příběh jedné narozeninové noci a rodinných očekávání

„To si děláš srandu, mami?!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní, až mi zacukalo v koutku úst. Stála jsem u dřezu, ruce mokré od nádobí, a v hlavě mi hučelo. Lucie seděla u stolu, ruce zkřížené na prsou, oči upřené do stropu. Věděla jsem, že to přijde. Jen jsem netušila, že to bude takhle bolet.

„Tomáši, já…“ začala jsem tiše, ale on mě nenechal domluvit.

„Celý život jsi říkala, jak šetříš pro rodinu! A teď? Všechno jsi vyhodila za jednu jedinou noc! Víš, jak moc bychom potřebovali nové auto? Lucie jezdí do práce vlakem přes půl Prahy!“

Lucie se na mě podívala s výrazem, který jsem u ní ještě neviděla. „Myslela jsem, že nám chceš pomoct. Že ti na nás záleží.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Chtěla jsem křičet, že jsem celý život žila pro ně. Že jsem si nikdy nic nedopřála – žádné dovolené u moře, žádné drahé šaty, žádné večery v divadle. Jen práce, spoření a starost o Tomáše. Ale místo toho jsem jen stála a mlčela.

Oslava mých šedesátin byla nádherná. Všichni moji přátelé z práce, sousedé z paneláku, dokonce i stará paní Novotná z přízemí přišla popřát. Hudba hrála až do rána, tančili jsme, smáli se a já měla pocit, že konečně žiju. Ale teď… teď to všechno vypadalo jako chyba.

Tomáš bouchl pěstí do stolu. „Víš, kolik stojí nové auto? A ty jsi utratila dvě stě tisíc za dorty a kapelu! To jsi fakt nemohla myslet vážně.“

„Tomáši,“ řekla jsem tiše, „to byly moje peníze. Celý život jsem šetřila a nikdy jsem si nic nedopřála. Chtěla jsem jednou zažít něco krásného.“

Lucie se ušklíbla. „A my? My jsme tvoje rodina. Myslela jsem, že rodina je přednější než nějaká oslava.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme každý žili v jiném světě. Pro mě byla rodina vždycky na prvním místě – proto jsem pracovala přesčasy v nemocnici, proto jsem si odpírala radosti života. Ale pro ně byla rodina něco jiného – zdroj jistoty, možná i finanční opory.

Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy byl Tomáš malý. Jak jsme spolu chodili na hřiště za domem, jak jsem mu šila kostýmy na karnevaly ve školce. Jak jsme spolu pekli vánoční cukroví a smáli se u toho tak, až nám tekly slzy po tvářích. Tehdy mi stačilo jeho objetí a úsměv.

Teď tu stojím před dospělým mužem a jeho ženou a cítím se jako cizinec ve vlastním domě.

„Mami,“ řekl Tomáš už klidněji, „my jsme fakt doufali… Víš, že máme našetřeno jen půlku na zálohu. A ty jsi mohla pomoct.“

„A kdo pomohl mně?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stačila zastavit. „Kdo mi kdy řekl: ‚Mami, běž si odpočinout‘? Kdo mi kdy koupil kytku jen tak? Vždycky jsem tu byla pro vás. A teď… teď jste tu vy pro mě?“

Lucie vstala od stolu a bez jediného slova odešla do ložnice. Tomáš tam stál a díval se na mě s výrazem zklamání a snad i zlosti.

„Mami… já nevím… asi jsme si každý představovali něco jiného.“

Zůstala jsem sama v kuchyni. Slyšela jsem tlumené hlasy z ložnice – Lucie plakala. Cítila jsem se provinile i uraženě zároveň.

Druhý den ráno bylo ticho. Tomáš s Lucií odešli beze slova do práce. Seděla jsem u stolu s hrnkem kávy a přemýšlela nad tím vším. Udělala jsem chybu? Měla jsem jim dát peníze místo oslavy? Nebo mám právo jednou myslet na sebe?

Celý týden mezi námi viselo napětí jako těžký závoj. Tomáš se mnou skoro nemluvil, Lucie mě míjela bez pozdravu. Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na fotky z oslavy – smích, tanec, radost v očích mých přátel. A pak pohled na prázdný byt a ticho kolem mě.

Jednou večer přišel Tomáš domů dřív. Sedl si ke mně do obýváku.

„Mami… promiň.“

Podívala jsem se na něj překvapeně.

„Možná jsme byli moc tvrdí. Jen jsme doufali… Ale chápu tě. Taky bych chtěl jednou něco jen pro sebe.“

Pohladila jsem ho po ruce.

„Tomáši, já vás mám ráda. Ale někdy člověk musí myslet i na sebe. Jinak se ztratí.“

Usmál se smutně.

„Možná bychom měli začít víc mluvit o tom, co kdo potřebuje.“

Přikývla jsem.

Dnes už vím, že některé rány se hojí dlouho – ale možná právě proto stojí za to o nich mluvit nahlas.

Někdy přemýšlím: Je špatné chtít být šťastná i na úkor očekávání druhých? Nebo je to právě to nejdůležitější? Co byste udělali vy na mém místě?