Rozcestí bolesti: Příběh otce, který musel odpustit

„Davide, prosím tě, pojď už domů…“ slyším hlas své ženy Jany, ale stojím na prahu Klářina pokoje a nemůžu se pohnout. Její vůně je tu pořád, v polštáři, v plyšácích, v těch rozhozených knížkách na stole. Všechno je přesně tak, jak to nechala před rokem, než odešla na tu zatracenou oslavu. A už se nikdy nevrátila.

„Nech mě chvíli být,“ odpovím tiše, skoro šeptem. Jana vzlykne a odejde do kuchyně. Slyším, jak si utírá oči. Vím, že trpí stejně jako já, ale každý z nás se s tím pere jinak. Já potřebuju být tady, kde ji ještě cítím. Ona potřebuje zapomenout.

Bylo to přesně před rokem. Klára měla sedmnáct a byla plná života. Všichni říkali, že je to sluníčko, co rozsvítí každou místnost. Já jsem byl na ni pyšný. A pak mi zavolali z nemocnice. „Pane Novotný, vaše dcera měla nehodu…“ Ta slova mi znějí v hlavě pořád dokola.

Ten den jsem přestal být člověkem. Stal jsem se troskou. Nevěděl jsem, jestli mám křičet, nebo mlčet. Jestli mám někoho nenávidět, nebo prostě jen zmizet z povrchu země. Jana se snažila držet nás pohromadě, ale já jsem jí to neulehčoval. Každý den jsme se hádali kvůli maličkostem – kvůli tomu, kdo zapomněl koupit mléko, kdo nezavřel okno v koupelně. Ale ve skutečnosti jsme křičeli kvůli Kláře.

Pak přišel soud. Poprvé jsem viděl toho kluka – Tomáše Procházku. Měl sotva dvacet a vypadal vystrašeně jako malé dítě. Prý jel moc rychle a nedal přednost. Prý to byla nešťastná náhoda. Ale já jsem v tu chvíli viděl jen vraha své dcery.

„Proč jsi ji zabil?“ vyštěkl jsem na něj na chodbě soudu. Tomáš se rozplakal a jeho matka ho objala. „Omlouvám se… Omlouvám…“ opakoval pořád dokola. Ale mě to nezajímalo. Chtěl jsem ho nenávidět.

Po soudu jsem začal chodit na hřbitov každý den. Sedával jsem u Klářina hrobu a mluvil s ní nahlas, jako by tam byla. Vyprávěl jsem jí o všem – o tom, jak mi chybí její smích, jak Jana už skoro nemluví, jak je doma ticho a prázdno. Někdy jsem brečel tak moc, že jsem nemohl dýchat.

Jednou tam přišel Tomáš. Stál opodál a dlouho se neodvažoval přijít blíž. Nakonec sebral odvahu a přistoupil ke mně.

„Pane Novotný… já… vím, že mi nikdy neodpustíte… ale chtěl bych vám říct… že mě to strašně mrzí.“

Chtěl jsem mu jednu vrazit. Chtěl jsem na něj řvát, že mi vzal všechno, co jsem měl rád. Ale místo toho jsem jen seděl a díval se na něj.

„Proč jsi jel tak rychle?“ zeptal jsem se tiše.

Tomáš sklonil hlavu: „Byl jsem blbej… chtěl jsem stihnout vlak… myslel jsem si, že to zvládnu…“

Viděl jsem jeho slzy a najednou mi došlo, že on trpí taky. Možná jinak než já, ale trpí.

Doma jsem o tom řekl Janě. „Jak jsi mohl s ním mluvit?“ vyjela na mě.

„Protože už nemůžu žít s tou nenávistí,“ odpověděl jsem jí poprvé upřímně.

Začali jsme chodit na terapii pro pozůstalé rodiče. Bylo tam víc lidí jako my – matky a otcové, kteří přišli o děti kvůli nehodám, nemocem nebo drogám. Každý měl svůj příběh a každý hledal smysl v tom nesmyslném utrpení.

Jednou večer jsme s Janou seděli u stolu a poprvé po dlouhé době jsme si povídali o Kláře bez slz v očích.

„Myslíš, že by nám odpustila?“ zeptala se Jana tiše.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale myslím, že by nechtěla, abychom se nenáviděli.“

Začal jsem psát Kláře dopisy. Každý večer jeden – o tom, co se děje doma, jak se máme s Janou, jak moc nám chybí. Bylo to zvláštní – jako by mi to pomáhalo dýchat.

Jednou mi Tomáš napsal dopis. Omluvil se ještě jednou a napsal mi o svých nočních můrách a o tom, jak chodí na psychologii. Přiznal se mi, že přemýšlel o sebevraždě.

Odpověděl jsem mu: „Nechci tě nenávidět do konce života. Musíme žít dál – oba.“

Nebylo to odpuštění v pravém slova smyslu – spíš smíření s tím, že minulost nezměním.

Dnes už nechodím ke Klářinu hrobu každý den. Ale když tam přijdu, cítím klid místo zloby.

Jana a já jsme pořád spolu – možná slabší než dřív, ale držíme se navzájem.

Někdy si říkám: Je možné opravdu odpustit někomu, kdo vám vzal to nejcennější? Nebo je odpuštění jen způsob, jak přežít další den? Co byste udělali vy na mém místě?