„Řekla jsem jí, že kdyby měla svědomí, mohla by alespoň jednou umýt nádobí: Můj syn řekl, že se snažím zničit jeho rodinu“

Bylo mi teprve 23 let, když se můj manžel, Lukáš, rozhodl, že má dost rodinného života, a nechal mě, abych se sama postarala o sebe a našeho tříletého syna, Šimona. Lukáš si neustále stěžoval na tlak, který přináší zajišťování rodiny. Nesnášel myšlenku, že by měl utrácet své těžce vydělané peníze za nás, když je mohl utrácet za sebe a svou novou přítelkyni, Sabinu.

V den, kdy Lukáš odešel, jsem cítila směs úlevy a zoufalství. Úlevu, protože neustálé hádky a jeho zanedbávání konečně skončily, ale zoufalství, protože jsem se stala svobodnou matkou bez podpory. Musela jsem najít způsob, jak se uživit a zároveň vychovávat Šimona. Vzala jsem si několik prací, pracovala dlouhé hodiny, jen abych udržela střechu nad hlavou a jídlo na stole.

Roky plynuly a Šimon vyrůstal. Byl to chytrý kluk, ale absence otce v jeho životě zanechala prázdnotu. Snažila jsem se tu prázdnotu vyplnit, ale nikdy to nebylo dost. Když Šimon dosáhl 18 let, potkal Auroru, dívku ze své vysoké školy. Rychle se do sebe zamilovali a rozhodli se spolu nastěhovat. Byla jsem za něj šťastná, doufala jsem, že najde štěstí, které mě uniklo.

Nicméně, věci se zhoršily. Aurora nebyla taková, jakou jsem si pro Šimona přála. Byla líná, rozmazlená a neměla žádný smysl pro odpovědnost. Trávila dny povalováním se po bytě, nechávala domácí práce neudělané. Šimon, zaslepený láskou, dělal všechno za ni. Pracoval dlouhé hodiny, aby je oba uživil, zatímco Aurora jen stěžovala.

Jednoho večera jsem navštívila jejich byt a našla ho v naprostém nepořádku. Špinavé nádobí se hromadilo ve dřezu, prádlo bylo rozházené všude a celkově to vypadalo zanedbaně. Nemohla jsem už déle zadržet svou frustraci. Řekla jsem Auroře: „Kdybys měla svědomí, mohla bys alespoň jednou umýt nádobí.“

Šimon zaslechl náš rozhovor a byl rozzuřený. Obvinil mě, že se snažím zničit jeho rodinu, že nerozumím Auroriným problémům. Řekl, že jsem nespravedlivá a že nemám právo zasahovat do jejich života. Jeho slova mě hluboce ranila a uvědomila jsem si, že jsem ztratila svého syna kvůli někomu, kdo si ho nezasloužil.

Odešla jsem z jejich bytu tu noc s pocitem beznaděje. Obětovala jsem pro Šimona tolik, jen abych byla odstrčena, když mě nejvíc potřeboval. Z dálky jsem sledovala, jak se jejich vztah zhoršuje. Aurorina lenost a rozmazlenost se jen zhoršovaly a Šimon byl stále více vyčerpaný.

Nakonec Šimon dosáhl svého bodu zlomu. Nemohl dál zvládat nároky na podporu obou, zatímco Aurora nedělala nic. Rozešli se a Šimon se vrátil ke mně, jako stín člověka, kterým kdysi byl. Byl zlomený a deziluzovaný a já viděla, jaký dopad to na něj mělo.

Snažila jsem se být tu pro něj, pomoci mu se uzdravit, ale škoda už byla napáchána. Šimon ztratil důvěru v lidi a náš vztah už nikdy nebyl stejný. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem ho zklamala, že jsem nějak přispěla k jeho bolesti.

Na konci pro nás nebyl žádný šťastný konec. Šimon a já jsme se od sebe vzdálili, každý z nás nesl tíhu naší minulosti. Pokračovala jsem v práci, abych přežila, ale radost, která kdysi naplňovala naše životy, byla pryč. Často jsem přemýšlela, jestli by věci mohly být jiné, kdyby Lukáš zůstal, kdyby Aurora byla lepší člověk, kdybych byla lepší matka.

Ale to byly otázky, na které nikdy nebudou odpovědi. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo jít dál, den za dnem, nesoucí břemeno rozbité rodiny a srdce plného lítosti.