Proč ona, a ne já?

„Proč jsi to zase udělala takhle? Lucie by to zvládla líp,“ ozvalo se za mnou, když jsem položila na stůl svíčkovou. Petr seděl u stolu s matkou a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. Paní Novotná se na mě podívala s tím svým známým úsměvem, který nikdy nebyl upřímný. „Víš, Lucie vždycky dělala knedlíky domácí. Tyhle kupované nejsou ono.“

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. „Omlouvám se, dneska jsem nestíhala,“ špitla jsem a rychle se otočila zpět do kuchyně. Slyšela jsem jejich tlumený smích a šeptání. V tu chvíli jsem si připadala jako host ve vlastním domě.

Když jsme se s Petrem před dvěma lety brali, věřila jsem, že začínáme novou kapitolu. Jenže jeho minulost – přesněji řečeno Lucie – byla všude. V jeho vyprávění, v rodinných albech na poličce, dokonce i v oblíbených hrníčcích na kávu, které prý „Lucie vybrala s takovým citem“. Nikdy jsem ji osobně nepoznala, ale její stín mě pronásleduje každý den.

Jednou večer, když jsme s Petrem seděli u televize, jsem se odhodlala: „Petře, myslíš, že mě tvoje máma někdy přijme?“

Petr se zamračil. „Proč by neměla? Jen jí chybí Lucie. Byla pro ni jako dcera.“

„A já?“ zeptala jsem se tiše.

„Ty jsi jiná,“ pokrčil rameny. „Ale snaž se víc zapadnout. Třeba bys mohla začít chodit s mámou na ty její kurzy keramiky. Lucie tam chodila ráda.“

Zamrazilo mě. Mám být někdo jiný, abych byla přijata? Mám se vzdát sama sebe?

Další den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Moje kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení. „Zase tě trápí tchyně?“ zeptala se soucitně.

Přikývla jsem. „Nikdy nejsem dost dobrá. Pořád mě srovnávají s Lucií.“

Jana se zamyslela. „Víš co? Moje máma říkávala: ‚Když tě někdo nechce přijmout, není to tvoje chyba.‘ Ale chápu tě. Taky bych to nesnesla.“

Večer jsem seděla v ložnici a dívala se na svatební fotky. Na jedné z nich stojím vedle Petra a jeho matky – ona se usmívá jen na něj. Vzpomněla jsem si na první Vánoce v jejich rodině. Paní Novotná mi podala balíček: „To je pro tebe, doufám, že ti bude aspoň trochu slušet.“ Byla to šála v barvě, kterou nesnáším – Luciina oblíbená.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela hlasy z obýváku. Petr s matkou si prohlíželi staré fotky. „Tady byla Lucie tak krásná,“ povzdechla si paní Novotná. „A jak uměla péct! Pamatuješ na její bábovku?“

Petr přikývl a já cítila, jak mi hoří tváře. Vešla jsem dovnitř a snažila se usmát. „Dáte si kávu?“

Paní Novotná jen kývla a dál listovala albem.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Každý den jsem se snažila být lepší – vařit podle Luciiných receptů, nosit její barvy, dokonce jsem šla jednou s paní Novotnou na keramiku. Ale nic nepomáhalo.

Jednou večer přišla paní Novotná nečekaně na návštěvu. Seděla v kuchyni a pozorovala mě při vaření.

„Víš, Petro, Lucie by nikdy nedala tolik soli do polévky,“ řekla tiše.

Prasklo to ve mně. Položila jsem vařečku a otočila se k ní: „Paní Novotná, já nejsem Lucie. Nikdy nebudu. A už mě nebaví snažit se být někým jiným.“

Chvíli bylo ticho. Pak vstala a odešla do obýváku za Petrem.

Ten večer jsme měli tichou domácnost. Petr byl naštvaný: „Proč musíš všechno komplikovat? Máma to nemyslí zle.“

„Ale já už nemůžu,“ rozplakala jsem se.

Další dny byly chladné a napjaté. Petr trávil víc času u matky než doma. Já se cítila čím dál víc sama.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Pojď ven, potřebuješ změnu.“ Šly jsme do kavárny a já jí všechno vyklopila.

„A co chceš ty?“ zeptala se mě najednou.

Zamyslela jsem se. Co vlastně chci? Chci být přijata? Chci být šťastná? Nebo jen přežívám ve vztahu, kde nikdy nebudu dost dobrá?

Rozhodla jsem se napsat Petrovi dopis:

„Petře,
potřebuju ti něco říct. Miluju tě, ale nemůžu žít ve stínu tvé minulosti. Nejsem Lucie a nikdy nebudu. Chci být přijata taková, jaká jsem – nebo vůbec.“

Dopis jsem nechala na stole a odešla k Janě přespat.

Ráno mi Petr volal: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v parku.

„Nechci tě ztratit,“ řekl tiše.

„Ale musíš mě přijmout takovou, jaká jsem,“ odpověděla jsem.

Dlouho mlčel.

Dnes už vím, že některé bitvy musíme vybojovat sami za sebe. A někdy je lepší odejít než ztratit samu sebe.

Možná bych měla být silnější už dávno… Ale proč je tak těžké být prostě sama sebou? Máte to někdo podobně? Co byste udělali na mém místě?