Proč mi moje dcera nevěří? Mariina cesta za novým začátkem po padesátce

„Mami, ty ho vůbec neznáš! Jak můžeš být tak naivní?“ Tereziny oči jsou zarudlé vztekem i slzami. Stojí přede mnou v naší malé kuchyni na Žižkově, ruce zaťaté v pěst. Já se opírám o linku a cítím, jak se mi třesou kolena. V hlavě mi hučí její slova, která mě bodají hlouběji než jakýkoli nůž.

„Terezo, prosím tě, slyš mě aspoň jednou,“ snažím se zachovat klid, ale hlas se mi láme. „Petr je hodný člověk. Nikdy by mi neublížil.“

„To jsi říkala i o tátovi!“ vykřikne a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomínka na rozvod s Karlem je pořád čerstvá, i když už je to skoro deset let. Tehdy jsem byla ta, kdo zůstal sám, kdo musel všechno zvládnout – práci v knihovně, domácnost, Terezu na gymplu. A teď, když jsem konečně našla někoho, kdo mě obejme a řekne mi, že jsem krásná, mám pocit, že mi to vlastní dcera nechce dopřát.

„Tati jsi odpustila,“ šeptám. „Proč nemůžeš věřit mně?“

Tereza se otočí k oknu a dlouho mlčí. Slyším jen její přerývaný dech. Venku prší a kapky bubnují do parapetu. Vzduch je těžký, dusivý.

„Já ti nechci ublížit,“ řekne nakonec tiše. „Jen mám strach. Vždycky jsi byla ta silná. A teď…“

„Teď jsem jenom člověk,“ přeruším ji. „A chci být šťastná.“

Tereza si otře oči a vyběhne z bytu. Dveře za ní prásknou tak silně, až se otřese sklenička na stole. Zůstanu stát sama v kuchyni a cítím se menší než kdy dřív.

Petr přijde večer. Přinese mi růže z tržnice na Jiřáku a usměje se tím svým klukovským úsměvem. „Jak ses měla?“ ptá se a já nevím, jestli mu mám říct pravdu.

„Pohádaly jsme se s Terezou,“ přiznám nakonec. „Myslí si, že ti nemůžu věřit.“

Petr si sedne ke mně a vezme mě za ruku. „To chce čas,“ říká tiše. „Já to vydržím.“

Ale já nevím, jestli to vydržím já. Každý den cítím mezi mnou a Terezou větší propast. Přestala mi volat, nechodí domů na večeře. Když ji potkám ve městě – jednou jsme se náhodou minuly v tramvaji číslo 9 – jen kývne hlavou a rychle vystoupí.

Začínám pochybovat sama o sobě. Nejsem už mladá holka, která může začít znovu bez následků. V práci si mě kolegyně šeptají za zády – „Mariina nová známost“, slyším někdy v kuchyňce mezi kávou a sušenkami. Moje sestra Jana mi volá a ptá se: „Není ti s ním trochu trapně? Je o osm let mladší…“

Ale když jsme s Petrem spolu sami – třeba když jdeme večer na procházku kolem Vltavy nebo sedíme v kině Aero – cítím se zase živá. Směju se jeho vtipům, držíme se za ruce jako puberťáci.

Jednou večer mi Petr navrhne: „Co kdybychom spolu jeli na víkend do Českého ráje? Jen my dva.“

Souhlasím, ale v noci nemůžu spát. Přemýšlím o Tereze – co když mě mezitím bude potřebovat? Co když si myslí, že ji opouštím?

V pátek ráno jí píšu zprávu: „Odjíždím s Petrem na víkend. Kdybys něco potřebovala, volej.“ Odpověď nepřijde.

V Českém ráji je krásně. Ležíme na dece pod hradem Kost a Petr mi čte básně od Seiferta. Ale moje myšlenky jsou pořád u Terezy.

Když se vrátíme do Prahy, najdu od ní dopis ve schránce:

„Mami,
nevím, jak ti to říct jinak než takhle. Bojím se o tebe. Bojím se, že zase zůstaneš sama a já tě pak budu muset sbírat ze dna jako po tátovi. Nechci tě ztratit, ale neumím ti věřit, když mám pocit, že zapomínáš na všechno špatné, co už se stalo.
Tereza“

Sedím s tím dopisem v ruce a brečím jako malá holka. Volám Janě a ptám se jí: „Byla jsem špatná matka?“

Jana mlčí a pak řekne: „Nejsi špatná matka. Jenom máš právo žít svůj život.“

Ale co když to právo znamená ztratit vlastní dítě?

Další týdny jsou jako ve snu. S Petrem je mi dobře, ale každé ráno čekám na zprávu od Terezy – marně. V práci dělám chyby, kolegyně si toho všimnou.

Jednou večer zazvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stojí Tereza – bledá, unavená.

„Můžu dál?“ zeptá se tiše.

Pustím ji dovnitř a ona si sedne ke stolu. Dlouho mlčíme.

„Mami,“ začne nakonec, „já tě nechci ztratit. Ale neumím ti věřit… ještě ne.“

Přisednu si k ní a vezmu ji za ruku.

„Já tě taky nechci ztratit,“ šeptám. „Ale potřebuju být šťastná – aspoň jednou v životě.“

Tereza přikývne a v očích má slzy.

Nevím, jestli někdy najdeme cestu zpátky k sobě. Ale aspoň jsme spolu mluvily.

Někdy si říkám: Je možné být šťastná bez toho, abych ztratila lásku svého dítěte? Nebo je mateřství navždycky o obětování sebe sama?