Proč mě pořád srovnává se svou bývalou?

„Proč jsi to zase udělala takhle? Jana by to nikdy neudělala.“ Jeho hlas mě bodl jako nůž. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem krájela brambory na salát pro jeho matku. Byla sobota odpoledne a já už od rána cítila napětí, které viselo ve vzduchu jako těžký závoj.

„Možná bys měl zavolat Janě, ať ti ten salát udělá,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit. Petr se na mě podíval s tím svým pohledem – směs zklamání a nepochopení. „To není fér, Lucko. Jen říkám, že ona věděla, jak to má máma ráda.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Už zase. Už zase mě srovnává s tou dokonalou Janou, která podle jeho rodiny nikdy neudělala chybu. Jana, která pekla bábovky přesně podle receptu jeho matky, Jana, která nikdy nezapomněla na žádné rodinné výročí. Jana, která tu už dávno není, ale pořád žije v jejich vzpomínkách – a v jejich očekáváních ode mě.

Když jsme se s Petrem před dvěma lety vzali, byla jsem plná naděje. Myslela jsem si, že začínáme nový život. Ale brzy jsem zjistila, že do našeho bytu na Žižkově si Petr přinesl víc než jen krabice s knihami a starý kávovar – přinesl si i stín své minulosti. A ten stín byl větší, než jsem čekala.

První rok jsem se snažila být ta nejlepší manželka. Pekla jsem koláče podle receptů z internetu, chodila na návštěvy k jeho rodičům do Říčan a snažila se zapadnout do jejich rodinných rituálů. Ale vždycky tam bylo to nenápadné srovnávání. „Jana dělala svíčkovou trochu jinak.“ „Jana vždycky věděla, jak máma pije kávu.“ „Jana…“

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr jen tak mezi řečí poznamenal: „Víš, že Jana nikdy nezapomněla koupit mámě k svátku květiny?“ Tenkrát jsem mu odpověděla: „Možná bych to taky nezapomněla, kdybych měla pocit, že mě tvoje máma bere jako součást rodiny.“

Ticho bylo husté jako mlha nad Vltavou. Petr se na mě podíval a řekl: „To není fér. Máma tě má ráda, jen… je zvyklá na něco jiného.“

Ale já jsem nebyla Jana. A čím víc jsem se snažila být jako ona, tím víc jsem ztrácela samu sebe. Přestala jsem zvát své kamarádky na návštěvy, protože jsem měla pocit, že by je Petr stejně neměl rád. Přestala jsem nosit své oblíbené šaty, protože Petr jednou poznamenal, že „Jana nosila spíš decentní věci“. Přestala jsem malovat obrazy – můj největší koníček – protože Petr říkal, že „Jana byla praktická a neměla čas na takové věci“.

Moje maminka si toho všimla první. Jednou přišla na návštěvu a našla mě sedět u okna s prázdným pohledem. „Lucko, co se děje?“ zeptala se tiše.

„Nic… jen jsem unavená,“ zalhala jsem.

Ale ona mě znala lépe než kdokoli jiný. „Tohle nejsi ty. Kde je ta holka, co malovala celé noci a smála se tak nahlas, až sousedé bouchali do stropu?“

Rozplakala jsem se jí na rameni. „Mami, já už nevím, kdo jsem. Snažím se být někým, kým nejsem… jen abych byla dost dobrá.“

Maminka mě objala a řekla: „Nikdy nebudeš dost dobrá pro někoho, kdo tě pořád srovnává s minulostí. Musíš být dost dobrá sama pro sebe.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

Jednoho dne jsme jeli k Petrovi rodičům na nedělní oběd. Jeho matka mě přivítala s úsměvem, ale hned dodala: „Janička vždycky přinesla domácí koláč.“ Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na tváři.

U stolu pak začala vyprávět historky o Janě – jak byla pečlivá, jak měla vždycky všechno pod kontrolou. Petr se smál a přikyvoval. Já tam seděla jako cizinec ve vlastní rodině.

Po obědě jsem šla na zahradu a dívala se na rozkvetlé šeříky. Petr za mnou přišel a položil mi ruku na rameno.

„Lucko… co je?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla pravdu: „Už to dál nezvládám. Nemůžu pořád soutěžit s někým, kdo tu ani není.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Já vím… asi jsme ti to neusnadnili.“

„Neusnadnili? Vy jste mi to znemožnili! Každý den mám pocit, že musím být někdo jiný… že nestačím taková, jaká jsem.“

Petr sklopil hlavu. „Já… nevím, jak to změnit.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Musím začít žít svůj život. A ty si musíš ujasnit, jestli chceš žít s Janou ve vzpomínkách nebo se mnou v přítomnosti.“

Ten večer jsem poprvé po dlouhé době vytáhla plátno a začala malovat. Barvy byly nejisté, tahy roztřesené – ale byly moje.

Nevím, jak náš příběh skončí. Ale vím jedno: už nikdy nechci být jen stínem někoho jiného.

Někdy si říkám – kolik žen kolem nás žije životy podle představ někoho jiného? Kolik z nás zapomnělo na to, kým opravdu jsme? Co byste udělali vy na mém místě?