„Přestaňte ty děti rozmazlovat!“: Příběh jedné české rodiny a hledání rovnováhy ve výchově

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Ty jim zase dovolíš další zmrzlinu? Vždyť z nich vychováš rozmazlené spratky!“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni vytahovala z mrazáku nanuky pro Adélku a Matěje. Mamka stála ve dveřích, ruce v bok, oči přimhouřené. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout do země.

„Mami, je vedro, mají prázdniny. Nechci jim všechno zakazovat,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, ale uvnitř to ve mně vřelo. Od té doby, co se mamka přestěhovala do našeho města a začala k nám chodit skoro denně, mám pocit, že už nejsem pánem ve vlastním domě.

Manžel Petr se mi snaží být oporou, ale většinou jen pokrčí rameny: „Víš, jaká je tvoje máma. Myslí to dobře.“ Jenže já už nevím, jak dlouho tohle zvládnu. Každý den slyším, že děti moc rozmazlujeme, že jim všechno dovolíme, že z nich vyrostou sobci. Přitom se snažíme s Petrem najít rovnováhu – nechceme být ani příliš přísní, ani příliš benevolentní.

Jednoho dne přišla mamka dřív než obvykle. Seděla jsem zrovna s Adélkou u stolu a pomáhala jí s úkolem do češtiny. Matěj si hrál na koberci s autíčky. Mamka si sedla naproti mně a bez varování spustila: „Jano, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Ty děti tě neposlouchají. Vidíš to sama – Adéla ti odmlouvá, Matěj si dělá, co chce. Když jsem byla mladá já, tohle by si ke mně nikdy nedovolili.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, doba je jiná. Snažíme se s Petrem děti vést k samostatnosti, ale taky jim chceme dát prostor. Nechci, aby se mě bály.“

„To není o strachu! Je to o respektu! Dřív jsme věděli, kde je hranice. Dneska děti vládnou rodičům,“ odsekla mamka.

V tu chvíli se Adélka rozplakala. „Já nechci být špatná holka…“ vzlykala. Objala jsem ji a cítila jsem v sobě směs vzteku a bezmoci. Proč je tak těžké najít společnou řeč? Proč mám pocit, že selhávám jako matka i jako dcera?

Večer jsme s Petrem seděli v obýváku. „Musíme si s mámou promluvit,“ řekla jsem rozhodně. „Nemůžu dovolit, aby nám rozklížila rodinu.“

Petr přikývl: „Ale musíme to udělat citlivě. Víš, že ji nechceme ztratit.“

Druhý den jsme mamku pozvali na kávu. Děti byly u kamarádky. Seděli jsme naproti sobě a já cítila nervozitu v žaludku.

„Mami,“ začala jsem opatrně, „vážím si tvých rad a vím, že to myslíš dobře. Ale potřebuju, abys respektovala naše rozhodnutí ohledně výchovy dětí.“

Mamka chvíli mlčela. Pak si povzdechla: „Já jen nechci, abyste jednou litovali… Dneska je svět zlý a děti musí být připravené.“

Petr ji vzal za ruku: „Chceme z nich vychovat slušné lidi, ale jinak než to bylo dřív. Prosím, dej nám šanci.“

Mamka se rozplakala. „Já už asi neumím jinak… Ale nechci vás ztratit.“

Objali jsme ji všichni tři a já cítila úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že to nebude jednoduché – že nás čekají další hádky i nedorozumění. Ale poprvé jsem měla pocit, že jsme na jedné lodi.

Od té doby se snažíme s mamkou víc mluvit o našich pocitech a potřebách. Někdy je to těžké – staré zvyky umírají pomalu. Ale když vidím Adélku a Matěje, jak jsou šťastní a otevření světu, věřím, že jdeme správnou cestou.

Někdy večer sedím u dětských postýlek a ptám se sama sebe: Je možné najít rovnováhu mezi láskou a pravidly? A dokážeme někdy opravdu pochopit své rodiče – i když už jsme sami rodiči?